Myslela jsem, že svatba v šedesáti bude pohádka. Ale skutečnost byla jiná.

„Mami, ty se vážně chceš vdávat? V tomhle věku?“ Ariana stála uprostřed kuchyně, ruce v bok, a její hlas zněl ostřeji než obvykle. V očích měla směs obav a nepochopení. Já jen mlčky míchala polévku a snažila se najít správná slova.

Bylo mi šedesát a poprvé po letech jsem cítila, že mám právo na vlastní štěstí. Po smrti mého prvního muže jsem žila jen pro Arianu, obětovala jí všechno – čas, sny i vlastní touhy. Když jsem před dvěma lety potkala Karla na kurzu italštiny v knihovně na Smíchově, připadala jsem si znovu mladá. Smál se mým vtipům, nosil mi kávu a psal mi básničky na papírové ubrousky. Nikdy bych nevěřila, že ještě někdo dokáže rozbušit mé srdce.

Ariana ale viděla jen riziko. „Co když tě chce jen kvůli penězům? Víš vůbec, co je zač?“ ptala se mě znovu a znovu. Snažila jsem se jí vysvětlit, že Karel je upřímný, že mě má rád pro mě samotnou. Ale čím víc jsem ji přesvědčovala, tím víc se mezi námi stavěla neviditelná zeď.

Svatba byla malá. Jen pár přátel, moje sestra Jana a samozřejmě Ariana – která přišla jen proto, aby mi „nedělala ostudu“. Karel měl na sobě starý oblek po otci a já si oblékla modré šaty, které jsem si koupila tajně, protože Ariana by mi je nikdy neschválila. Když jsme si s Karlem řekli ano na radnici v Dejvicích, cítila jsem v sobě směs radosti a úzkosti. V koutku duše jsem doufala, že Ariana časem pochopí.

První týdny byly krásné. S Karlem jsme chodili na procházky do Stromovky, vařili spolu večeře a smáli se nad starými filmy. Jenže pak začaly drobné neshody. Karel byl zvyklý na svůj řád – všechno muselo být přesně podle něj: jídlo v šest, televize v osm, postel v deset. Já byla celý život zvyklá improvizovat, žít podle nálady a potřeb Ariany. Najednou jsem měla pocit, že místo svobody získávám nová pravidla.

Ariana mi volala čím dál méně. Když už jsme spolu mluvily, bylo to jen o tom, jak je unavená z práce nebo jak jí chybím doma. „Mami, proč jsi mě opustila?“ zeptala se jednou večer do telefonu a já měla pocit, že mi někdo vyrval srdce z těla.

Jednoho dne přišla Ariana neohlášeně domů – stála ve dveřích našeho bytu na Vinohradech a dívala se na mě s výčitkou. „Karel ti zakázal přijít ke mně na narozeniny? Nebo už na mě prostě nemáš čas?“ vyhrkla hned mezi dveřmi.

„To není pravda,“ bránila jsem se tiše. „Jen jsme měli s Karlem plány…“

„Vždycky jste měli plány! Od té doby, co jste spolu, už pro mě nejsi,“ rozplakala se Ariana a já ji objala tak pevně, až mi začaly téct slzy.

Karel to celé pozoroval z kuchyně. „Nech ji být,“ řekl tiše. „Musíš si vybrat – buď ona, nebo já.“

Ta slova mě zasáhla jako rána pěstí. Celý život jsem žila pro druhé – pro Arianu, pro rodinu… A teď mám znovu volit?

Následující týdny byly plné ticha a napětí. Karel byl odtažitý, Ariana uražená. Já bloudila mezi dvěma světy – chtěla jsem být dobrou matkou i manželkou, ale připadala jsem si jako cizinec ve vlastním životě.

Jednoho večera jsem seděla sama u kuchyňského stolu a dívala se na staré fotografie – malá Ariana na pískovišti v Riegrových sadech, já s Janou na chalupě u Berouna… A pak fotka ze svatby s Karlem. Usmívala jsem se tam – ale teď už jsem nevěděla proč.

Začala jsem chodit ven sama – do kavárny U Hrocha na Malé Straně, kde mě nikdo neznal. Tam jsem potkala starou známou ze školy, Martu. Povídaly jsme si dlouho do noci o tom, jak je těžké najít štěstí ve stáří. Marta byla rozvedená už dvacet let a říkala: „Noro, nikdy není pozdě začít znova – ale nesmíš zapomenout sama na sebe.“

Jednoho rána jsem sbalila pár věcí a odešla na pár dní k Janě na chalupu. Karel mi nevolal. Ariana mi poslala zprávu: „Mami, chybíš mi.“

Seděla jsem na zápraží s hrnkem kávy a přemýšlela: Proč je tak těžké být šťastná? Proč musím pořád volit mezi láskou k dítěti a láskou k sobě?

Možná stáří nepřináší moudrost – možná nám jen dává další šanci pochopit sami sebe. Ale co když už je pozdě?

Co byste udělali vy? Je možné najít štěstí bez toho, abychom někoho ztratili? Nebo je to jen další iluze dospělosti?