„Muž se stříbrnými vlasy nemohl od ní odtrhnout oči“

Věra se celou noc převalovala, dusné horko jí znemožňovalo najít jakýkoli komfort. Doufala, že ráno přinese úlevu, ale slunce už pálilo, když vyšla ze svého malého bytu v centru Prahy. Vzduch byl těžký a hustý a ona cítila, jak se jí na čele začíná tvořit pot, když se vydala na autobusovou zastávku.

Autobus byl přeplněný, jako obvykle, a ona se vtěsnala na sedadlo vzadu, doufajíc, že si na chvíli odpočine před dlouhým dnem v kanceláři. Zavřela oči a opřela hlavu o okno, snažíc se zablokovat hluk a horko.

Ale nemohla se zbavit pocitu, že ji někdo sleduje. Otevřela oči a rozhlédla se po autobusu, její pohled spočinul na muži se stříbrnými vlasy, který seděl o několik řad před ní. Upřeně na ni zíral, jeho oči se od ní neodtrhly. Pocítila mrazení po zádech a rychle odvrátila pohled, doufajíc, že ztratí zájem.

Autobus se prodíral městem, zastavoval a rozjížděl se, jak nastupovali a vystupovali další cestující. Věra se snažila soustředit na svůj dech, přemlouvajíc se k uvolnění. Ale pokaždé, když zvedla oči, muž se stříbrnými vlasy ji stále sledoval, jeho pohled neochvějný.

Konečně se vedle ní uvolnilo místo a muž neváhal a přesunul se k ní. Věřino srdce se rozbušilo, když se usadil, jeho přítomnost byla v těsném prostoru ohromující. Cítila jeho oči na sobě a nemohla si pomoct, ale přemýšlela, co chce.

„Promiňte,“ řekla, její hlas se mírně třásl. „Známe se?“

Muž se usmál, ale jeho oči zůstaly chladné. „Ne, ale viděl jsem vás kolem. Máte velmi povědomou tvář.“

Věra se nuceně usmála, snažíc se skrýt své nepohodlí. „Ach, chápu. No, svět je malý, že?“

Muž přikývl, jeho pohled se od ní neodtrhl. „Ano, to je.“

Věra se otočila zpět k oknu, doufajíc, že pochopí náznak a nechá ji být. Ale on pokračoval v mluvení, jeho hlas byl tichý a naléhavý.

„Vypadáte unaveně,“ řekl. „Špatně jste spala?“

Věra si povzdechla, cítíc tíhu jeho pohledu. „Ne, nespala. Byla to těžká noc.“

Muž soucitně přikývl. „Chápu. Horko může být nesnesitelné.“

Věra přikývla, nedůvěřujíc si, že by mohla promluvit. Cítila, jak mezi nimi roste napětí, a nevěděla, jak z toho uniknout. Rozhlédla se po autobusu, doufajíc, že najde přátelskou tvář nebo cestu ven, ale všichni se zdáli být pohlceni svým vlastním světem.

Muž se naklonil blíž, jeho hlas klesl do šepotu. „Víte, připomínáte mi někoho, koho jsem kdysi znal. Někoho velmi zvláštního.“

Věřino srdce bušilo v hrudi. „Opravdu? Koho?“

Mužovy oči potemněly a na okamžik si myslela, že v jeho pohledu zahlédla něco nebezpečného. „Někoho, koho jsem ztratil dávno. Někoho, koho jsem nikdy nepřekonal.“

Věra těžce polkla, cítíc v žaludku uzel strachu. „To mě mrzí.“

Muž se znovu usmál, ale tentokrát to bylo chladné a vypočítavé. „Nemusíte. Není to vaše vina.“

Věřina mysl pracovala na plné obrátky, snažíc se najít způsob, jak ukončit rozhovor. „No, doufám, že najdete nějaký klid.“

Muž přikývl, jeho oči stále upřené na ni. „Doufám, že ano.“

Autobus zastavil a Věra viděla svou šanci. Rychle vstala, popadla svou tašku a vydala se ke dveřím. Cítila mužovy oči na sobě, když vystupovala z autobusu, a neodvážila se ohlédnout.

Když kráčela po ulici, její srdce stále bušilo, nemohla se zbavit pocitu, že ji někdo sleduje. Ohlédla se přes rameno, ale muž nikde nebyl. Zrychlila krok, její mysl byla plná strachu a nejistoty.

Dorazila do své kancelářské budovy a rychle vešla dovnitř, cítíc úlevu, když ji obklopil chladný vzduch. Ale pocit neklidu přetrvával a nemohla se zbavit obrazu mužova chladného, vypočítavého úsměvu.

Věra věděla, že na muže se stříbrnými vlasy nikdy nezapomene, a nemohla si pomoct, ale přemýšlela, jestli se někdy bude cítit v bezpečí.