Můj syn si chce vzít ženu o deset let starší se třemi dětmi: Jak mám přijmout jeho rozhodnutí?

„Mami, já už jsem se rozhodl. Buď to přijmeš, nebo mě ztratíš.“ Tomášova slova mi rezonovala v hlavě ještě dlouho poté, co za sebou zabouchl dveře. Seděla jsem v kuchyni, ruce se mi třásly a v očích mě pálily slzy. Nikdy jsem si nemyslela, že mě můj jediný syn postaví před takovou volbu. Vždycky jsme byli jen my dva – po smrti jeho otce jsem se snažila být mu vším. A teď mám přijmout, že si vezme Janu, ženu o deset let starší, která už má tři děti?

Vzpomínám si na první setkání s Janou. Byla milá, usměvavá, ale v jejích očích byla únava, kterou znám jen matky. Přinesla domácí bábovku a její nejmladší dcera hned běžela do Tomášovy náruče. Snažila jsem se být zdvořilá, ale v hlavě mi běželo: Proč právě ona? Proč ne nějaká mladá holka bez závazků? Tomáš je přece ještě tak mladý! Má před sebou celý život.

„Mami, já Janu miluju. Je to ta nejlepší žena, jakou jsem kdy poznal,“ řekl mi jednou večer, když jsme spolu seděli na balkoně a dívali se na světla Prahy. „A její děti jsou úžasné. Potřebují mě. A já potřebuji je.“

„Ale Tomáši,“ snažila jsem se mu vysvětlit svůj pohled, „víš vůbec, co to znamená? Vzít si ženu s dětmi? To není jen tak. Budeš mít najednou rodinu, za kterou neseš odpovědnost. A co když budeš chtít vlastní děti?“

Tomáš se na mě podíval s bolestí v očích. „Mami, já vím, že to není jednoduché. Ale já už jsem si vybral.“

Od té doby mezi námi viselo napětí. Každý náš rozhovor končil hádkou nebo mlčením. Moje sestra Lenka mi radila: „Jani, nech ho být. Je dospělý. Musíš ho nechat žít jeho život.“ Ale jak to mám udělat? Vždyť jsem ho vychovávala sama! Všechno jsem mu obětovala.

Jednoho dne mi Tomáš zavolal: „Mami, zítra slavíme narozeniny nejstaršího kluka od Jany. Přijď prosím.“ Chtěla jsem odmítnout, ale něco ve mně mě donutilo jít. Když jsem přišla do jejich bytu na Jižním Městě, děti mě hned obklopily a začaly mi ukazovat své obrázky. Jana mě objala a poděkovala, že jsem přišla.

Večer jsme seděli u stolu a smáli se nějaké hloupé pohádce v televizi. Najednou jsem si uvědomila, že Tomáš je šťastný. Opravdu šťastný. Viděla jsem ho hrát si s dětmi, objímat Janu… A v tu chvíli mě bodlo u srdce – možná jsem byla příliš tvrdohlavá.

Ale pak přišla další rána. Moje kamarádka Alena mi v kavárně řekla: „Jani, lidi si budou povídat. Víš přece, jak to chodí. Syn si vezme starší ženskou s dětmi… To není normální.“ Tyhle řeči mě pronásledovaly všude – v práci, na návštěvě u sousedů… Všichni měli potřebu komentovat Tomášův vztah.

Začala jsem být naštvaná na celý svět i na sebe. Proč nedokážu být šťastná za svého syna? Proč mi tolik záleží na tom, co řeknou ostatní? Jednou večer jsem to nevydržela a zavolala Tomášovi.

„Tomáši, promiň mi to všechno. Já jen… mám strach. Bojím se o tebe. Bojím se, že budeš nešťastný.“

Na druhém konci bylo ticho. Pak Tomáš tiše řekl: „Mami, já tě mám rád. Ale potřebuju, abys mě podpořila. Potřebuju tě ve svém životě.“

Dlouho jsem přemýšlela nad jeho slovy. Vzpomněla jsem si na všechny ty roky, kdy jsme byli sami dva – jak jsme spolu chodili do zoo, jak jsme pekli cukroví na Vánoce… A najednou jsem pochopila: Tomáš už není malý kluk. Je dospělý muž a má právo na vlastní štěstí.

Přesto ve mně zůstává strach – co když mu Jana zlomí srdce? Co když její děti nikdy nepřijmou Tomáše jako otce? Co když se jednoho dne vrátí domů zlomený a já budu muset sbírat jeho kousky?

Ale možná je to právě láska – nechat jít toho, koho milujeme nejvíc.

Dnes už vím, že musím Tomášovi věřit. Ale někdy večer sedím u okna a ptám se sama sebe: Udělala bych něco jinak, kdybych měla druhou šanci? A co byste udělali vy na mém místě?