Moje sestra Hana: Když láska nestačí

„Proč mi nevolají? Proč se nezeptají, jak mi je?“ Hana seděla shrbená u kuchyňského stolu, ruce složené v klíně, pohled upřený do prázdna. Její hlas byl tichý, ale v něm zněla bolest, která mi trhala srdce. Byla to moje starší sestra, žena, která celý život dřela, aby její děti měly všechno, co potřebují. A teď, když by potřebovala jen trochu jejich času a zájmu, zůstala sama.

„Možná mají moc práce, Hani,“ snažila jsem se ji utěšit, i když jsem věděla, že lžu. Věděla jsem to už dávno – její dcera Lenka i syn Petr žili své životy a na matku si vzpomněli jen o Vánocích nebo když potřebovali pohlídat vnoučata. Ale teď, když Hana onemocněla a už nemohla být tou silnou oporou, kterou byli zvyklí mít, jako by pro ně přestala existovat.

Vzpomínám si na dětství. Byly jsme s Hanou dvě holky z malého města u Pardubic. Rodiče nás vychovávali přísně, ale láskyplně. Hana byla vždycky ta zodpovědná – pomáhala mamince v kuchyni, starala se o mě, když jsem byla nemocná. Když jí bylo dvacet, vdala se za Karla a brzy přišla na svět Lenka a pak Petr. Já jsem šla studovat do Prahy a viděly jsme se méně často, ale vždycky jsem věděla, že Hana je ta, na kterou se může každý spolehnout.

Když Karel před deseti lety zemřel na infarkt, Hana se zhroutila jen na chvíli. Pak vstala a pokračovala dál – pro děti. Pracovala jako účetní v místní firmě, odpoledne vařila, prala, pomáhala s úkoly. Nikdy si nestěžovala. „Děti jsou smysl života,“ říkávala mi do telefonu.

Jenže děti vyrostly. Lenka se odstěhovala do Brna za prací v bance, Petr si našel ženu v Hradci Králové a založil rodinu. Hana zůstala sama v domku na kraji města. Ještě před dvěma lety byla plná energie – chodila na zahrádku, pekla koláče pro sousedy. Ale pak přišla nemoc. Nejprve únava, pak bolesti kloubů a nakonec diagnóza: revmatoidní artritida.

Začalo to nenápadně. „Asi stárnu,“ smála se Hana do telefonu. Ale pak už nezvládala ani dojít na nákup. Volala jsem jí každý den a jezdila za ní o víkendech z Prahy. Ale já sama mám dvě práce a dospívajícího syna. Nemohla jsem být u ní pořád.

Jednou jsem přijela neohlášeně a našla Hanu sedět v tmavém obýváku. Na stole studený čaj a vedle něj mobil. „Volala jsi Lence?“ zeptala jsem se opatrně.

„Volala,“ přikývla Hana. „Řekla, že má poradu a ozve se večer.“

„A Petr?“

„Ten má nemocné dítě…“

Viděla jsem v jejích očích slzy. „Víš,“ řekla tiše, „já jim to nechci vyčítat. Mají svoje starosti. Ale někdy mám pocit, že už pro ně nejsem důležitá.“

Chtěla jsem ji obejmout a říct jí, že to není pravda. Ale co bych tím změnila? Sama jsem cítila bezmoc a vztek – na Lenku i Petra, ale i na sebe. Proč jsme dopustili, aby člověk jako Hana zůstal sám?

Jednoho dne mi volala sousedka paní Novotná: „Vaše sestra upadla na zahradě! Sanitka ji odvezla do nemocnice.“ Srdce mi bušilo až v krku. V nemocnici ležela bledá a slabá. Držela mě za ruku a šeptala: „Neříkej dětem… Mají dost svých starostí.“

Ale já to nevydržela a zavolala Lence i Petrovi. Lenka přijela až třetí den – s mobilem v ruce vyřizovala pracovní hovory přímo u Hanina lůžka. Petr dorazil s manželkou a dvěma dětmi; děti si hrály na chodbě a jeho žena se tvářila otráveně.

„Mami,“ řekl Petr rozpačitě, „musíš být silná… Ale my teď fakt nemůžeme často jezdit.“

Lenka přikývla: „Víš, jak je to v práci… Ale zavoláme ti.“

Hana se usmála a kývla hlavou. Ale když odešli, rozplakala se jako malá holka.

Po návratu domů už Hana nevycházela ven. Snažila jsem se jí pomáhat jak to šlo – nakupovala jsem jí přes internet, volala pečovatelku z charity. Ale věděla jsem, že jí chybí něco jiného než jídlo nebo čisté prádlo – chyběla jí blízkost vlastních dětí.

Jednou večer mi volala: „Jano… myslíš si, že jsem něco udělala špatně? Že jsem je moc rozmazlila? Nebo málo milovala?“ Její hlas byl zlomený.

Nevěděla jsem co říct. Sama jsem si kladla stejné otázky: Kde jsme jako rodina selhali? Proč dnes tolik starých lidí končí sami? Je to jen uspěchanou dobou? Nebo jsme zapomněli na obyčejnou lidskou vděčnost?

Když Hana letos na jaře zemřela, na pohřeb přišlo pár sousedů a kolegyně z práce. Lenka i Petr stáli u rakve s kamennými tvářemi. Po obřadu rychle odešli – prý spěchali domů.

Seděla jsem pak dlouho na lavičce před hřbitovem a přemýšlela: Má vůbec smysl obětovat celý život pro druhé? Co když láska nestačí? A proč je pro nás tak těžké být tu jeden pro druhého právě tehdy, když je to nejvíc potřeba?

Co myslíte vy? Je možné změnit tohle odcizení? Nebo už jsme jako společnost zapomněli na skutečné rodinné hodnoty?