Moje sestra dala všechno svým dětem, ale když onemocněla, zůstala jsem u ní sama

„Kde jsou?“ šeptla Jitka a její hlas se ztrácel v tichu nemocničního pokoje. Seděla jsem vedle její postele, držela ji za ruku a cítila, jak se mi v očích hromadí slzy. Venku bylo sychravo, listopadové odpoledne, kdy se stmívá už ve čtyři. Všude kolem nás bylo ticho, které tížilo víc než jakýkoliv křik.

„Nevím, Jitko,“ odpověděla jsem tiše a pohladila ji po vlasech. „Možná mají moc práce. Možná…“ Nedokázala jsem tu větu dokončit. Věděla jsem, že její děti už několik týdnů nepřišly. Žádné zprávy, žádné telefonáty. Jen prázdno.

Jitka byla vždycky ta silná. Po rozvodu s Karlem zůstala sama na tři děti – Tomáše, Kláru a malou Aničku. Všechno jim dávala. Vzpomínám si, jak celé roky běhala mezi dvěma pracemi, aby jim mohla koupit nové boty na tělocvik nebo zaplatit školu v přírodě. Nikdy si nestěžovala. Když jsem jí nabízela pomoc, odmítala ji s úsměvem: „To zvládnu sama, Hani.“

Ale teď už to sama nezvládala. Rakovina jí vzala sílu i úsměv. Každý den jsem za ní chodila do nemocnice v Motole, nosila jí domácí polévku a četla jí noviny. Doufala jsem, že se děti objeví. Že přijdou alespoň na chvíli.

Jednoho dne jsem to už nevydržela a zavolala Tomášovi. „Tomáši, maminka na tebe čeká. Je na tom špatně.“

„Já vím, teta Hano,“ odpověděl unaveně. „Ale mám toho teď moc v práci. A víš, jak to mezi námi bylo poslední roky…“

„Ale ona tě potřebuje,“ naléhala jsem.

„Já vím,“ zopakoval jen a zavěsil.

Zkusila jsem i Kláru. Ta mi napsala strohou SMS: „Nemůžu přijít. Mám svoje problémy.“

A Anička? Ta už dávno žila v Brně a na zprávy neodpovídala vůbec.

Seděla jsem pak u Jitky a dívala se na její vyhublou tvář. „Možná jsem něco udělala špatně,“ zašeptala najednou. „Možná jsem je moc chránila… nebo málo?“

„Ne, Jitko,“ řekla jsem pevně. „Dala jsi jim všechno.“

Ale uvnitř mě hlodaly pochybnosti. Proč tu nejsou? Proč je jim jedno, že jejich máma umírá sama?

Jednou večer přišla do nemocnice i naše máma. Sedla si ke mně do čekárny a rozplakala se: „Co jsme to za rodinu? Vždyť Jitka pro ně dýchala.“

Vzpomínaly jsme spolu na dětství – na společné prázdniny na chalupě v Orlických horách, na Jitčinu první lásku i na to, jak se smála, když jsme spolu pekly vánoční cukroví.

Další den jsem přinesla Jitce staré fotografie. Prohlížela si je a usmívala se: „Tady je Tomáš na maturitním plese… A tady Klára s Aničkou na Karlově mostě.“

Najednou se rozplakala: „Proč mě teď nechali být? Co jsem udělala špatně?“

Nevěděla jsem, co říct. Jen jsem ji objala.

Dny plynuly a Jitka slábla. Lékaři byli upřímní: „Je to otázka týdnů.“

Jednoho rána mi zavolali z nemocnice: „Přijeďte co nejdřív.“

Běžela jsem tam v dešti, s deštníkem obráceným naruby větrem. Když jsem dorazila, Jitka už skoro nespala. Držela mě za ruku a šeptala: „Hani… děkuju ti… že jsi tu byla.“

„Jsem tvoje sestra,“ odpověděla jsem a slzy mi tekly po tváři.

V tu chvíli se otevřely dveře a vešel Tomáš. Stál tam rozpačitě, oči zarudlé od pláče.

„Mami… promiň…“ zašeptal.

Jitka se na něj usmála slabým úsměvem: „Jsem ráda, že jsi přišel.“

Tomáš si sedl k posteli a chytil ji za druhou ruku. Seděli jsme tam všichni tři v tichu, které bylo tentokrát jiné – smířlivé.

Klára ani Anička už nepřišly.

Jitka odešla o dva dny později. Pohřeb byl malý – jen nejbližší rodina a pár sousedů z paneláku v Modřanech.

Po pohřbu jsme s mámou seděly u stolu v kuchyni a mlčky popíjely kávu. Na stole ležely Jitčiny brýle a starý diář plný poznámek o dětech – kdy mají narozeniny, co mají rády k jídlu, kdy mají přijít na kontrolu k zubaři.

„Dala jim všechno,“ řekla máma tiše.

A já si pořád kladu otázku: Proč někdy ti, kterým dáme nejvíc, jsou ti první, kdo nás opustí? Je možné dát dětem příliš mnoho? Nebo je chyba někde jinde?

Co si o tom myslíte vy? Má smysl obětovat se pro rodinu za každou cenu?