Mezi dvěma světy: Láska, která nemá domov

„Proč zase odcházíš, Tomáši?“ šeptla jsem do ticha našeho malého bytu v Holešovicích, když si balil batoh. Bylo půl jedenácté večer, venku pršelo a já cítila, jak se mi v hrudi svírá úzkost. Tomáš se na mě ani nepodíval. „Musím za klukama. Slíbil jsem jim, že je zítra ráno odvedu do školy.“

Zůstala jsem stát v kuchyni, ruce se mi třásly. Už čtvrtý rok žiju v tomhle zvláštním vztahu – na půl cesty mezi nadějí a rezignací. Tomáš nemá vlastní byt, jen pronajatý pokoj u kamaráda v Libni. Práci střídá jako ponožky: jednou dělá skladníka v Albertu, pak zase rozváží pizzu, chvíli je bez práce úplně. Má dvě děti z předchozího manželství, o které se stará střídavě s bývalou ženou. A já? Já jsem ta, která pořád čeká, že se něco změní.

Moje máma mi už několikrát řekla, že jsem blázen. „Lucko, co na něm vidíš? Vždyť tě nikdy nezabezpečí! Chceš takhle žít celý život? Bez jistoty, bez rodiny?“ Otec se mnou přestal mluvit úplně, když jsem odmítla pozvání na rodinnou oslavu, protože Tomáš měl zrovna děti a já chtěla být s nimi. „To není tvoje rodina,“ řekl mi tehdy tvrdě. „A nikdy nebude.“

Ale já jsem Tomáše milovala. Milovala jsem jeho smích, když si hrál s dětmi v parku na Letné. Milovala jsem jeho odvahu říct pravdu, i když bolela. Ale zároveň jsem nenáviděla tu nejistotu. Každý měsíc jsem čekala, jestli zaplatí nájem, nebo jestli zase přijde s tím, že musí na chvíli bydlet u mě. Nenáviděla jsem ty pohledy sousedů, když viděli, jak se stěhuje s igelitkami sem a tam.

Jednou večer jsme seděli u stolu a Tomáš mlčky míchal čaj. „Víš, Lucko,“ začal opatrně, „já nevím, jestli někdy budu mít normální život. Možná bych tě měl nechat jít.“

„A co když nechci?“ vyhrkla jsem dřív, než jsem si to stačila rozmyslet. „Co když chci být s tebou, i když to není jednoduché?“

Tomáš se na mě podíval s takovou bolestí v očích, že jsem měla chuť ho obejmout a už nikdy nepustit. „Nechci ti ublížit. Nechci tě stáhnout do svých problémů.“

Ale už bylo pozdě. Byla jsem v tom až po uši.

Začaly hádky. Kvůli penězům, kvůli dětem, kvůli tomu, že Tomáš pořád odchází a vrací se bez varování. Jednou jsem mu vyčetla: „Proč nemůžeš být jako ostatní? Proč nemůžeme mít normální život? Společný byt, víkendy na chalupě, dovolenou v Chorvatsku?“

Tomáš jen pokrčil rameny. „Já nevím, Lucko. Možná nejsem ten pravý.“

Začala jsem pochybovat sama o sobě. Moje kamarádky měly stabilní vztahy, plánovaly svatby a děti. Já jsem žila ve stínu cizích dětí a cizích problémů. Každý den jsem si říkala: „Zvládnu to ještě jeden den? Nebo už je čas odejít?“

Jednoho dne mi Tomáš zavolal z neznámého čísla. „Promiň, Lucko, ztratil jsem mobil. Potřebuju u tebe přespat.“ Když přišel, byl promočený až na kost a v očích měl zoufalství. „Vyhodili mě z práce,“ přiznal tiše.

Seděla jsem s ním na gauči a cítila jeho beznaděj. „Co budeme dělat?“ zeptala jsem se.

„Nevím,“ odpověděl upřímně.

V tu chvíli jsem si uvědomila, že už nemám sílu bojovat za dva. Že nemůžu být pořád ta silná, která všechno zvládne. Ale zároveň jsem ho nedokázala nechat odejít.

Moje máma mi volala každý den: „Lucko, prosím tě, vrať se domů. Najdi si někoho jiného.“ Ale já nemohla. Byla jsem uvězněná mezi dvěma světy – mezi láskou a rozumem.

Jednoho rána jsem se probudila a Tomáš byl pryč. Na stole ležel lístek: „Musím to zvládnout sám. Děkuju za všechno.“

Seděla jsem v prázdném bytě a brečela jako malá holka. Všechno ve mně křičelo: „Běž za ním! Bojuj!“ Ale něco hluboko uvnitř mi říkalo: „Nech ho jít.“

Dnes je to půl roku, co odešel. Občas mi napíše zprávu: „Jak se máš?“ Snažím se žít dál – chodím do práce, vídám se s přáteli, ale pořád mám pocit, že mi něco chybí.

Ptám se sama sebe: Udělala jsem správně? Měla jsem bojovat víc? Nebo je někdy lepší nechat lásku odejít?

Co byste udělali vy? Má smysl bojovat za vztah bez jistoty? Nebo je lepší dát přednost vlastnímu klidu?