Mezi dvěma světy: Když láska nestačí

„Proč jsi mi to neřekl dřív?“ vyhrkla jsem, když jsem viděla, jak se Martin objímá se svou bývalou ženou před domem jeho rodičů. Jeho děti, Adélka a Honzík, se smály a běhaly kolem nás, jako bych byla jen další dospělá v jejich světě. Stála jsem tam s kyticí v ruce, kterou jsem koupila jeho mamince k narozeninám, a připadala si jako vetřelec.

Martin se na mě podíval s tím svým klidným pohledem. „Co jsem ti měl říct? Že se s Lenkou občas obejmeme? Je to matka mých dětí.“

„Ale proč jsi mi nikdy neřekl, že spolu trávíte tolik času? Že spolu jezdíte na výlety? Že jí voláš každý večer?“ hlas se mi třásl a cítila jsem, jak mi hoří tváře.

„To přece není nic špatného. Snažíme se být dobrými rodiči. Nechci, aby děti trpěly tím, že jsme se rozešli.“

Zhluboka jsem se nadechla a snažila se potlačit slzy. Všichni kolem nás byli šťastní – Martinova maminka vítala hosty, jeho otec rozléval víno, děti křičely radostí. Jen já jsem měla pocit, že stojím na okraji propasti.

Když jsme seděli u stolu a Lenka vyprávěla historky z dovolené, na kterou jeli s Martinem a dětmi minulý měsíc, cítila jsem, jak se mi svírá žaludek. Všichni se smáli, jen já jsem mlčela. Martin mě pohladil po ruce pod stolem, ale jeho dotek byl najednou cizí.

Po večeři jsem šla na balkon. Potřebovala jsem vzduch. Za mnou přišla Martinova sestra Petra. „Neboj se, ono si to sedne,“ řekla tiše. „Lenka je prostě pořád součást rodiny. Ale Martin tě má rád.“

„Ale já nevím, jestli tohle zvládnu,“ přiznala jsem. „Připadám si tu navíc. Jako bych nikdy nemohla být opravdu součástí jejich světa.“

Petra pokrčila rameny. „Tohle je těžký. Ale víš co? Musíš si říct, co chceš ty. Ne co chtějí ostatní.“

Celou cestu domů jsme s Martinem mlčeli. V autě hrálo rádio, ale já slyšela jen svůj vlastní dech a tlukot srdce. Když jsme zaparkovali před mým bytem, otočil se ke mně.

„Miluju tě,“ řekl tiše. „Ale moje děti jsou pro mě vším. A Lenka… prostě je to složitý.“

„Já vím,“ odpověděla jsem. „Ale já taky potřebuju někam patřit. Nechci být jen ta druhá.“

Dny plynuly a já se snažila najít rovnováhu mezi tím, co cítím k Martinovi, a tím, co potřebuju sama pro sebe. Každý večer jsem čekala na jeho zprávu nebo telefonát, ale často byl zaneprázdněný dětmi nebo řešil něco s Lenkou. Začala jsem pochybovat o všem – o našem vztahu, o sobě samotné.

Jednou večer jsem seděla s kamarádkou Janou v kavárně na Vinohradech a vyprávěla jí všechno do detailu.

„A proč to snášíš?“ zeptala se přímočaře. „Proč dáváš přednost jeho minulosti před svou budoucností?“

„Protože ho miluju,“ zašeptala jsem.

Jana si povzdechla: „Ale miluješ i sebe?“

Ta otázka mě zasáhla víc než cokoliv jiného. Celou noc jsem nemohla spát. Přemýšlela jsem o tom, co vlastně chci – jestli mi stačí být součástí něčího života jen napůl.

Další týden jsme měli s Martinem jet na víkend do Krkonoš. Těšila jsem se na chvíle jen ve dvou, daleko od všeho toho rodinného chaosu. Ale v pátek ráno mi napsal zprávu: „Promiň, Adélka má horečku. Musím zůstat doma.“

Seděla jsem v práci a dívala se na tu krátkou větu na displeji telefonu. Bylo mi do breku. Věděla jsem, že to není jeho vina – byl skvělý táta. Ale já už neměla sílu být pořád ta chápající.

Večer jsem mu zavolala.

„Martine… musíme si promluvit.“

Přišel ke mně domů a sedli jsme si naproti sobě ke kuchyňskému stolu.

„Já už takhle nemůžu,“ začala jsem tiše. „Mám tě ráda, ale mám pocit, že nikdy nebudu tvoje priorita.“

Martin sklopil oči. „Nechci tě ztratit.“

„Ale já nechci ztratit sama sebe,“ odpověděla jsem.

Dlouho jsme mlčeli. Pak vstal a objal mě. „Mrzí mě to,“ zašeptal.

Nevím, jak dlouho jsme tam stáli v tichém objetí. Věděla jsem ale jedno – že musím udělat rozhodnutí kvůli sobě.

Dnes je to měsíc od té doby, co jsme si dali pauzu. Pořád ho mám ráda. Ale učím se mít ráda i sebe.

Někdy si říkám: Je možné milovat někoho naplno, když sám sebe stavíš na druhé místo? Nebo je správné odejít a hledat štěstí jinde? Co byste udělali vy?