Mezi dvěma ohni: Když láska nestačí

„Takže ty opravdu nechceš?“ vyhrkla jsem, hlas se mi třásl a v očích mě pálily slzy. Petr stál u okna jeho dětského pokoje, ruce v kapsách, a díval se ven na zasněžený dvorek. „Nechci, Lucko. Ne teď. Nevidím v tom smysl,“ odpověděl tiše, aniž by se na mě podíval. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi rozpadá celý svět.

Byla jsem v pátém měsíci těhotenství a místo radosti jsem cítila jen úzkost. Vždycky jsem si myslela, že až přijde tenhle okamžik, budu šťastná. Ale Petr byl jiný než ostatní muži, říkala jsem si. Citlivý, zodpovědný, vždycky mi naslouchal. Jenže teď, když šlo o naši budoucnost, couvl.

„A co dítě? Co já?“ ptala jsem se znovu, tentokrát už skoro šeptem. Petr konečně otočil hlavu a podíval se na mě. „Lucko, já tě mám rád. Ale svatba nic neřeší. Nechci dělat něco jen proto, že se to očekává.“

V tu chvíli vešla do pokoje jeho matka, paní Novotná. V ruce držela tác s čajem a tvářila se, jako by slyšela jen poslední větu. „Petr má pravdu, Lucie,“ řekla klidně. „Dneska už není svatba tak důležitá. Hlavně, že budete spolu.“

Cítila jsem se zrazená. Vždycky jsem doufala, že mě jeho rodina přijme mezi sebe, ale teď jsem byla jen ta holka s břichem, která chce něco navíc. „Ale já chci jistotu,“ vyhrkla jsem zoufale. „Chci vědět, že to myslíš vážně.“

Paní Novotná si povzdechla a položila tác na stůl. „Dítě je dostatečný důkaz lásky, Lucie. Svatba je jen papír.“

V tu chvíli se otevřely dveře a do místnosti vstoupil pan Novotný. Jeho pohled byl tvrdý a přímý. „Co se tady děje?“ zeptal se a jeho hlas rezonoval pokojem.

Petr sklopil oči a já cítila, jak mi srdce buší až v krku. „Lucka chce svatbu,“ řekla paní Novotná tiše.

„A proč by ji neměla chtít?“ ozval se pan Novotný ostře. „Když jsi byl malý, vždycky jsi říkal, že až budeš mít rodinu, postaráš se o ni pořádně.“

Petr mlčel. Já jsem jen seděla na posteli a snažila se nebrečet.

„Tati… dneska je jiná doba,“ začal Petr.

„To je výmluva!“ přerušil ho jeho otec. „Jestli ji máš rád a čekáte spolu dítě, tak bys měl být chlap a postavit se k tomu čelem.“

Paní Novotná se snažila situaci uklidnit: „Karle, nech ho být. Je to jejich rozhodnutí.“

Ale pan Novotný byl neoblomný: „Ne! Já jsem taky udělal chyby a vím, jaké to je žít s pocitem viny. Lucka si zaslouží jistotu.“

V tu chvíli jsem už nevydržela a rozplakala se naplno. Petr ke mně přišel a objal mě kolem ramen. „Promiň… já jen… bojím se,“ zašeptal mi do vlasů.

„Čeho?“ zeptala jsem se mezi vzlyky.

„Že to nezvládnu. Že budu špatný manžel i táta.“

Poprvé jsem viděla jeho strach takhle otevřeně. Vždycky byl silný a klidný, ale teď byl ztracený stejně jako já.

Pan Novotný si sedl naproti nám a položil ruku na Petrovo rameno: „Nikdo není dokonalý, Petře. Ale když utečeš před odpovědností teď, budeš toho litovat celý život.“

Nastalo ticho. Paní Novotná odešla z pokoje a nechala nás tam samotné.

„Lucko… já tě nechci ztratit,“ řekl Petr tiše.

„Tak proč mi to děláš?“ zeptala jsem se zoufale.

„Protože mám pocit, že když to pokazím… že ti ublížím ještě víc.“

Objala jsem ho pevněji. „Nechci být sama. Nechci být jen tvoje přítelkyně s dítětem.“

Venku začalo sněžit ještě hustěji a světlo v pokoji bylo tlumené. Cítila jsem tíhu celé situace – nejen našeho vztahu, ale i očekávání rodiny, společnosti a mých vlastních snů.

Další dny byly plné napětí. Petr byl zamlklý, jeho matka mě přehlížela a pan Novotný mi občas nenápadně podal ruku nebo pohladil po zádech na znamení podpory.

Jednoho večera jsme s Petrem seděli u kuchyňského stolu sami. „Myslíš si, že bychom to zvládli?“ zeptal se najednou.

„Nevím,“ přiznala jsem upřímně. „Ale chci to aspoň zkusit.“

Petr dlouho mlčel a pak řekl: „Dobře… půjdeme na radnici.“

Cítila jsem úlevu i strach zároveň. Bylo to rozhodnutí z donucení? Nebo opravdu chtěl být rodina?

Svatba byla malá, jen s nejbližšími. Pan Novotný měl slzy v očích a objal mě tak pevně, až jsem nemohla dýchat. Paní Novotná byla odměřená, ale aspoň přišla.

Po obřadu jsme seděli doma u stolu a já si uvědomila, že nic není tak jednoduché, jak jsem si představovala. Svatba nevyřešila všechny naše problémy – ale aspoň jsme byli spolu.

Někdy v noci ležím vedle Petra a přemýšlím: Udělali jsme správné rozhodnutí? Nebo jsme podlehli tlaku okolí? Co byste udělali vy na mém místě?