Mezi dvěma ohni: Jak jsem držela sestru za ruku, zatímco se mi život rozpadal

„Ivano, prosím tě, já už fakt nevím, co mám dělat…“ Anna seděla na mé pohovce, oči zarudlé od pláče, ruce křečovitě svírala hrnek s čajem. Byla to moje mladší sestra, vždycky trochu zbrklá, ale tentokrát vypadala zlomeně. V tu chvíli jsem cítila, jak se mi v hrudi svírá srdce. Věděla jsem, že tohle není jen další z jejích dramatických chvilek. Tentokrát šlo o všechno.

Bylo úterý večer, venku pršelo a já jsem měla být na schůzce s Petrem, svým přítelem, se kterým jsme plánovali společné bydlení. Místo toho jsem seděla doma v paneláku na Proseku, poslouchala, jak Anna mezi vzlyky vypráví, jak ji Martin podvedl, jak ji vyhodil z bytu a jak teď nemá kam jít. „Mami jsem to neřekla, víš, jak by to nesla. A táta… ten by mi akorát řekl, že jsem si za to mohla sama.“

Petr mi psal zprávy: „Kde jsi? Už čekám v kavárně.“ Neměla jsem sílu odepsat. Můj svět, který jsem si pečlivě budovala – práce v knihovně, večery s Petrem, šetření na vlastní byt – se najednou rozpadal. Anna potřebovala pomoc. Ale co já? Měla jsem právo myslet na sebe?

„Zůstaneš u mě, dokud něco nevymyslíme,“ řekla jsem nakonec. Anna se rozplakala ještě víc a objala mě. V tu chvíli jsem cítila, jak se mi do života vkrádá chaos, který jsem se vždycky snažila držet od těla.

První týdny byly těžké. Anna byla jako stín. Vstávala pozdě, nechodila do práce, jen ležela na gauči a koukala na seriály. Já jsem se snažila být trpělivá, ale když jsem přišla domů a našla v kuchyni hromadu špinavého nádobí, praskly mi nervy. „Ančo, já tohle prostě nezvládám! Nemůžeš tu jen tak být a nic nedělat!“ vybuchla jsem. Anna se na mě podívala s očima plnýma slz. „Já vím, promiň… já jen… já fakt nemám sílu.“

Začala jsem se hádat s Petrem. „Pořád jen řešíš Annu, na nás už ti nezbývá čas,“ vyčítal mi. „Myslíš, že to je jednoduchý? Je to moje sestra!“ křičela jsem zpátky. Petr byl čím dál víc odtažitý. Jednou mi řekl: „Jestli si musíš vybrat, tak si vyber.“

V práci jsem byla unavená, dělala chyby. Vedoucí mi naznačil, že bych si měla vzít volno. Ale já nemohla. Potřebovala jsem peníze, abych zaplatila nájem, jídlo, všechno. Anna si mezitím hledala práci, ale nikde ji nechtěli. „Všude chtějí zkušenosti, nebo aspoň maturitu,“ stěžovala si. „A co kdybys šla aspoň na brigádu?“ navrhla jsem. „Já nejsem žádná uklízečka,“ odsekla.

Jednoho večera jsem přišla domů a našla Annu, jak sedí na balkoně a kouří. „Co to děláš? Vždyť jsi nikdy nekouřila!“ „Začala jsem. Pomáhá mi to.“

Začala jsem se bát, že ji nikdy nedostanu zpátky na nohy. Že už nikdy nebude ta veselá holka, která mě vždycky rozesmála. A že já sama už nikdy nebudu mít svůj život zpátky.

Jednoho dne mi Petr napsal, že už dál nemůže. „Promiň, Ivano, ale já už to nedávám. Potřebuju partnerku, ne někoho, kdo pořád zachraňuje ostatní.“ Zůstala jsem sedět na zastávce tramvaje a brečela. Lidé kolem mě chodili, nikdo si mě nevšímal. Byla jsem sama. Anna doma spala, nic netušila.

Začala jsem být na Annu zlá. „Proč jsi tak neschopná? Proč mi ničíš život?“ křičela jsem na ni. Anna se rozplakala. „Já vím, že jsem ti všechno zkazila. Možná bych měla odejít.“

V tu chvíli jsem si uvědomila, že tohle není jen o ní. Že i já jsem ztracená. Že jsem se obětovala, ale nevím, jestli to bylo správné. Zavolala jsem mámě. „Mami, Anna je u mě. Je na tom špatně. Já už to sama nezvládám.“ Máma přijela, objala nás obě a řekla: „Jsme rodina. Musíme si pomáhat.“

Začaly jsme hledat řešení spolu. Anna šla na terapii, našla si brigádu v knihkupectví. Já jsem se pomalu učila myslet i na sebe. Petr už se nevrátil, ale já jsem pochopila, že někdy musíme něco ztratit, abychom našli sami sebe.

Dnes už Anna bydlí sama, má novou práci a občas se směje jako dřív. Já jsem pořád sama, ale už se nebojím. Vím, že jsem udělala, co bylo správné. Ale někdy v noci, když nemůžu spát, si kladu otázku: Stálo to všechno za to? Můžeme být šťastní, když se musíme vzdát vlastních snů kvůli těm, které milujeme?