Mezi dvěma domovy: Jak jsem odešla a srdce zůstalo

„Tak už běž, když ti na nás tak málo záleží!“ křičela máma, zatímco jsem se snažila nacpat poslední svetr do přeplněného kufru. Její hlas se mi zarýval do srdce jako nůž. Stála ve dveřích našeho bytu v Ostravě-Porubě, ruce v bok, oči plné slz i zloby. Vedle ní seděl na pohovce můj mladší bratr Honza, bledý a slabý po další chemoterapii. Mlčel, jen se na mě díval těma velkýma očima, ve kterých se mísila bolest s nepochopením.

„Mami, já… já to dělám i pro sebe. Musím zkusit žít svůj život,“ šeptla jsem, ale věděla jsem, že to nestačí. Že žádná slova nedokážou vysvětlit tu propast mezi mými sny a rodinnou realitou. Věděla jsem, že mě čeká Praha – vysněná škola, nový začátek, svoboda. Ale taky jsem věděla, že za sebou nechávám všechno, co mě formovalo. A hlavně – všechny, kteří mě potřebovali.

Když jsem za sebou zavřela dveře bytu, slyšela jsem mámin pláč skrz stěny paneláku. V hlavě mi hučelo. V ruce jsem svírala jízdenku na vlak a v kapse dopis od přijímací komise Karlovy univerzity. Měla bych být šťastná – tolik let jsem o tom snila! Ale místo toho mě sžíral pocit zrady.

Cesta do Prahy byla mlhavá. V kupé seděla starší paní a pletla ponožky. Po očku mě sledovala, jak si utírám slzy do rukávu mikiny. „To bude dobrý, děvče,“ řekla tiše. „Někdy člověk musí odejít, aby mohl najít sám sebe.“ Jenže co když při tom ztratí všechno ostatní?

První týdny v Praze byly jako jízda na horské dráze. Noví lidé, přednášky, koleje na Jarově – všechno bylo jiné, hlučné, cizí. Večer jsem ležela na posteli a poslouchala ruch města za oknem. Každý den jsem volala domů. Máma mi většinou nezvedala telefon. Když už to udělala, byla chladná a odměřená.

„Honza měl dneska špatný den,“ řekla jednou suše. „Ale ty máš určitě spoustu práce.“

„Mami, já bych přijela na víkend…“

„Není třeba. Už jsi si vybrala.“

Zavěsila dřív, než jsem stihla cokoli říct. Ten večer jsem poprvé uvažovala, jestli mám všechno sbalit a vrátit se domů. Ale pak jsem si vzpomněla na Honzův pohled – ne vyčítavý, spíš smutný a unavený. A taky na to, jak mi jednou šeptl: „Neboj se o mě, ségra. Ty musíš žít svůj život.“

Jenže jak žít svůj život, když vás doma potřebují? Jak najít rovnováhu mezi touhou po svobodě a odpovědností ke své rodině?

Jednou v noci mi přišla zpráva od táty. S tátou jsme nikdy neměli moc blízký vztah – po rozvodu se odstěhoval do Brna a viděli jsme se jen párkrát do roka. Ale teď mi napsal: „Tvoje máma je tvrdohlavá. Ale časem pochopí. Honza tě má rád. Neztrácej sama sebe.“

Bylo to poprvé za dlouhou dobu, co jsem se rozplakala ne kvůli vině, ale kvůli úlevě.

Čas plynul a já se snažila najít rovnováhu. O víkendech jsem jezdila domů – někdy mě máma pustila dovnitř, jindy jen otevřela dveře na škvírku a řekla: „Honza spí.“ Seděla jsem pak na schodech před bytem a čekala, jestli se něco změní.

Jednou v zimě jsem přijela neohlášeně. Honza byl zrovna v nemocnici po další operaci. Máma byla vyčerpaná, kruhy pod očima hluboké jako studny.

„Proč jsi tady?“ zeptala se bez emocí.

„Protože vás mám ráda,“ odpověděla jsem.

Seděly jsme spolu v kuchyni u studeného čaje a poprvé po dlouhé době jsme spolu mluvily jako dvě ženy, ne jako matka a dcera ve válce.

„Já ti to asi nikdy neodpustím,“ řekla tiše.

„Já vím,“ přikývla jsem.

„Ale možná jednou pochopím.“

Od té chvíle se něco změnilo – ne k lepšímu nebo horšímu, prostě jinak. Začaly jsme si psát zprávy o běžných věcech: co vaří k večeři, jaké jsou výsledky Honzových testů, jak mi jde škola.

Jednoho dne mi Honza napsal: „Dneska mě pustili domů! Přijedeš?“ Přijela jsem hned po přednáškách. Seděli jsme spolu na posteli v jeho pokoji a hráli karty jako za dětství.

„Víš co?“ řekl najednou. „Jsem rád, že jsi šla do Prahy. Aspoň někdo z nás má šanci žít normálně.“

Objala jsem ho a poprvé za dlouhou dobu cítila klid.

Dnes už vím, že vina nikdy úplně nezmizí. Ale možná je to tak správně – připomíná mi, odkud pocházím a koho mám ráda.

Někdy večer přemýšlím: Udělala bych to znovu? Odešla bych znovu za svými sny? Nebo bych zůstala doma a obětovala všechno pro rodinu?

A co byste udělali vy? Dá se vůbec najít správná odpověď mezi svobodou a odpovědností?