Mami, seznam se s Petrem: Můj budoucí manžel a naše dvě děti, přesně jak sis přála

„To si děláš srandu, Anno! Tohle je tvůj nápad na život?“ Maminčin hlas se rozléhal kuchyní jako siréna. Stála jsem u stolu, ruce sevřené v pěst, a dívala se na ni. Petr seděl vedle mě, nervózně si pohrával s hrnkem čaje. „Mami, já… já vím, že jsi měla jiné představy. Ale já Petra miluju a čekáme spolu dítě.“

Ticho. Jen tikot hodin a šum lednice. V tu chvíli jsem si připadala jako malá holka, která dostala pětku z matematiky. Ale tentokrát to nebyla známka, co mě srazilo na kolena. Byla to maminčina zklamaná tvář.

Vždycky jsem byla ta vzorná. Zatímco spolužačky řešily kluky a malovaly si rty v šatně, já seděla v knihovně a učila se na přijímačky na gympl. Měla jsem být právnička, nebo doktorka – aspoň podle mámy. „Musíš být lepší než já,“ říkávala mi často. „Musíš mít jistotu.“

Jenže pak přišel Petr. Potkali jsme se na brigádě v knihkupectví na Andělu. Smál se mým vtipům o Kunderovi a nosil mi kávu, když jsem byla unavená. Najednou mi bylo jedno, jestli mám samé jedničky. Chtěla jsem být s ním. A když jsem zjistila, že jsem těhotná, věděla jsem, že tohle je ten okamžik, kdy musím začít žít podle sebe.

„A co škola? Co tvoje budoucnost?“ vyjela na mě máma znovu. „Chceš skončit jako já? Doma s dětmi a bez šance na lepší život?“

Petr se nadechl: „Paní Novotná, já Annu miluju. Postarám se o ni i o dítě.“

Máma ho sjela pohledem od hlavy k patě. „A čím se vlastně živíš? Knihkupec? To tě uživí?“

Cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy. „Mami, prosím tě…“

Vzpomněla jsem si na všechny ty večery, kdy jsme s mámou seděly u stolu a ona mi vyprávěla o svých snech. Jak chtěla studovat architekturu, ale místo toho otěhotněla s tátou a zůstala doma. Jak jí babička říkala, že žena má být hlavně matka a manželka. A jak ona přísahala, že mě nikdy nenechá žít v kleci.

Jenže teď jsem měla pocit, že tu klec staví kolem mě právě ona.

„Mami, já nechci opakovat tvoje chyby. Ale nechci ani žít tvůj život. Chci svůj vlastní.“

Petr mi stiskl ruku pod stolem. Máma se otočila ke dřezu a začala zuřivě drhnout hrnek.

„Tak si dělej, co chceš,“ procedila mezi zuby. „Ale nečekej ode mě pomoc.“

Ten večer jsme odešli z bytu s pocitem, že jsme něco ztratili. Petr mě objal na tramvajové zastávce a šeptal: „Zvládneme to.“

Ale zvládli jsme? První týdny byly peklo. Máma mi nevolala, nepsala. Táta jen poslal SMS: „Ozvi se, až budeš chtít mluvit.“ V práci jsem musela skončit kvůli nevolnostem a Petr bral každou směnu navíc. Byli jsme dva mladí lidi v podnájmu na Žižkově s jednou postelí a starým gaučem.

Jednou večer jsem seděla u okna a dívala se na světla Prahy. Přemýšlela jsem, jestli jsem udělala správně. Jestli máma neměla pravdu – jestli jsem si nezničila život.

Pak přišel den, kdy se narodila naše dcera Klárka. Malá, křehká bytost s tmavými vlásky po Petrovi. Když jsem ji držela v náručí, pochopila jsem něco důležitého: že štěstí není v tom splnit cizí sny, ale najít odvahu žít ty svoje.

Máma přišla až po týdnu. Stála ve dveřích porodnice s kyticí růží a slzami v očích.

„Promiň,“ zašeptala. „Bála jsem se o tebe… Nechtěla jsem ti ublížit.“

Objaly jsme se a poprvé po letech jsem cítila, že jsme si blíž než kdy dřív.

Dnes máme s Petrem dvě děti – Klárku a malého Tomáška. Není to vždycky lehké. Peněz je málo, hádáme se kvůli hloupostem a někdy mám chuť utéct zpátky do bezpečí maminčina bytu.

Ale když večer sedíme všichni spolu u stolu a děti se smějí, vím, že bych neměnila.

Někdy si ale pořád kladu otázku: Je správné jít proti přání rodičů? Nebo bych měla být vděčná za jejich obavy a rady? Co byste udělali vy na mém místě?