Máma se vzdala dědictví pro tetu Elišku: Příběh o oběti, rodinných konfliktech a nečekaném smíření

„To nemyslíš vážně, mami!“ vyhrkla jsem, když jsem slyšela, jak máma klidným hlasem oznamuje: „Dědictví po babičce přepíšu na Elišku. Ona to potřebuje víc.“ V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi zhroutil svět. Stála jsem v kuchyni u dřezu v panelákovém bytě mých tchánů na Proseku, kde jsme s Honzou a naším malým synem už třetí rok sdíleli jeden pokoj. Vedle v obýváku se hádal Tomáš, můj mladší bratr, s tátou kvůli škole. Všude byl hluk, napětí a já měla pocit, že už to dál nevydržím.

„A co my?“ zeptala jsem se tišeji, ale o to naléhavěji. „Vždyť víš, jak to máme těžké. Honza maká přesčasy, já se snažím udržet práci v knihovně a ještě dohlížím na Tomáše, protože ty jsi pořád v práci. A teď místo toho, abychom si mohli konečně dovolit něco vlastního, všechno dáš tetě Elišce?“

Máma se na mě podívala unavenýma očima. „Jani, Eliška žije s Pavlem, jeho ženou a dvěma dětmi v dvoupokojovém bytě. Pavel je po úrazu na polovičním invalidním důchodu. Já mám pořád práci a vy jste mladí, zvládnete to. Oni by bez té pomoci skončili na ulici.“

Vztek ve mně bublal. „A my? My jsme co? My jsme tvoje rodina taky! Víš vůbec, jaké to je žít s tchánem a tchyní pod jednou střechou? Každý den poslouchat jejich poznámky o tom, jak špatně vychováváme malého? Jak si neuklízíme boty? Jak moc hlučně splachujeme záchod?“

Máma mlčela. Věděla jsem, že ji to bolí. Ale stejně jsem měla pocit, že nás všechny zradila.

Ten večer jsem nemohla usnout. Honza mě objal a šeptal: „Neboj, nějak to zvládneme. Tvoje máma je prostě taková. Vždycky myslí na ostatní.“

Ale já jsem nemohla přestat myslet na to, jak nespravedlivé to je. Tomáš byl v pubertě a potřeboval pevnou ruku i podporu. Já jsem byla ta starší sestra, která všechno držela pohromadě – máma byla pořád v práci, táta rezignoval už dávno.

Další týdny byly plné napětí. Máma chodila domů později než obvykle a já jí vyčítala každé slovo i gesto. Tomáš začal chodit za školu a já ho musela tahat z průšvihů. Tchyně mi dávala najevo, že už nás má dost.

Jednoho dne mi zavolala teta Eliška. „Janičko, můžu tě poprosit o pomoc? Potřebuju poradit s papíry ohledně toho dědictví.“

Nechtělo se mi tam jít. Ale nakonec jsem vzala Tomáše za ruku a šli jsme k nim do Nuslí. Byt byl opravdu malý – děti spaly na rozkládací pohovce v kuchyni, Pavel seděl shrbený u stolu a Eliška měla kruhy pod očima.

„Děkuju ti,“ řekla mi teta tiše, když jsme spolu seděly u čaje. „Tvoje máma je anděl. Já bych to sama nezvládla.“

V tu chvíli jsem si uvědomila, že máma opravdu udělala něco velkého. Ale pořád mě to bolelo.

Za pár měsíců přišla zpráva – dědictví bylo převedeno na Elišku a ona mohla koupit větší byt na okraji Prahy. Pozvala nás všechny na kolaudaci.

Bylo zvláštní vidět celou rodinu pohromadě – i mámu s tátou, kteří spolu skoro nemluvili, i Honzovy rodiče, kteří přišli jen ze slušnosti. Teta Eliška plakala štěstím a objímala mámu.

Po oslavě mě máma vzala stranou. „Jani,“ řekla tiše, „vím, že jsi na mě naštvaná. Ale já věřím, že dobro se vrací.“

Chtěla jsem jí něco odseknout, ale najednou jsem nemohla. Místo toho jsem ji objala.

Za pár týdnů mi volala teta Eliška: „Janičko, máme teď větší byt a jeden pokoj navíc. Nechcete se s Honzou a malým nastěhovat k nám? Aspoň dočasně, než našetříte na vlastní.“

Byla jsem v šoku. Honza byl nejdřív proti – bál se dalšího společného bydlení s rodinou – ale nakonec jsme souhlasili.

Bylo to jiné než u tchánů – Eliška byla vděčná za každou pomoc a děti si hrály spolu jako sourozenci. Tomáš k nám chodil po škole a začal se zlepšovat i ve známkách.

Jednou večer jsme seděli s mámou na balkoně a ona mi řekla: „Vidíš? Když člověk dá druhému šanci, může se stát zázrak.“

Dnes už máme s Honzou vlastní byt v Modřanech a Tomáš studuje vysokou školu. S tetou Eliškou jsme jako sestry a mámě nikdy nepřestanu být vděčná za její odvahu.

Někdy si ale říkám: Udělala bych to samé co ona? Dokázala bych se vzdát něčeho velkého pro druhého? Co byste udělali vy?