Láska pod palbou: Když řekli, že není pro mě dost hezká

„Davide, podívej se na ty komentáře. To je šílený…“ Tereza seděla na kraji postele, v ruce svírala mobil a její ruce se třásly. V očích měla slzy, které se snažila zadržet, ale stejně jí po tváři stekla jedna tenká čára. Přistoupil jsem k ní a vzal ji kolem ramen. „Prosím tě, nečti to. Jsou to jen cizí lidi, co tě vůbec neznají.“

Ale v tu chvíli jsem cítil, jak mě pálí v hrudi vztek a bezmoc. Věděl jsem, že to není jen o pár anonymních komentářích na internetu. Bylo to mnohem hlubší. Začalo to už dávno, když jsem Terezu poprvé představil rodičům. Máma si mě vzala stranou do kuchyně a šeptla: „Davide, ona je hodná holka, ale… nemyslíš, že bys mohl najít někoho… no, trochu hezčího?“ Tenkrát jsem to odbyl smíchem. Ale teď, když se naše fotka objevila na jedné populární facebookové stránce s titulkem „Krásný kluk a jeho… no, co myslíte vy?“, už to nebylo k smíchu.

Tereza nikdy nebyla typická kráska podle časopisů. Měla kulatější tváře, pihy přes nos a vlasy věčně rozcuchané. Ale pro mě byla nádherná – její smích byl nakažlivý, její laskavost odzbrojující a její pohled vždycky upřímný. Jenže svět kolem nás měl jiný názor.

Začalo to nenápadně. Kamarádi v hospodě si ze mě dělali legraci: „Davide, ty máš fakt odvahu! Takhle veřejně…“ Jiní zase šeptali za zády. Ale když se do toho vložily sociální sítě, nabralo to úplně jiný rozměr. Najednou jsme byli „příběhem týdne“ – lidé hodnotili Terezu podle jedné fotky a mě litovali, že jsem „mohl mít lepší“.

Jednoho večera jsme seděli u stolu v kuchyni a Tereza mlčela. „Mám pocit, že se za mě stydíš,“ řekla tiše. Ta věta mě bodla přímo do srdce. „Terezo, nikdy bych se za tebe nestyděl! Miluju tě takovou, jaká jsi.“

Ale ona jen zavrtěla hlavou: „To není pravda. Vidím, jak se tvá máma na mě dívá. Jak tvůj bratr přestává mluvit, když přijdu do místnosti. A teď tohle…“ ukázala na mobil plný urážek.

V tu chvíli jsem si uvědomil, že nestačí jen říkat slova. Musel jsem něco udělat. Druhý den jsem napsal dlouhý status na svůj profil:

„Možná nejsem dokonalý a možná ani Tereza nesplňuje vaše představy o kráse. Ale pro mě je nejkrásnější žena na světě. Ne proto, jak vypadá na fotce, ale proto, jaká je uvnitř. Prosím vás všechny – přestaňte soudit lidi podle vzhledu.“

Reakce byly různé. Někteří mě podpořili, jiní si z toho dělali ještě větší srandu. Ale aspoň jsem měl pocit, že jsem se postavil za nás oba.

Jenže tlak nepolevoval. Máma mi volala každý druhý den: „Davide, myslím to s tebou dobře. Nechci, abys byl nešťastný.“ Táta mlčel – což bylo horší než jakákoli slova. Bratr mi poslal zprávu: „Hele, brácho, lidi jsou zlí. Ale možná bys měl přemýšlet…“

A pak přišla ta nejhorší chvíle – Tereza mi jednoho večera řekla: „Možná bychom si měli dát pauzu. Nechci ti komplikovat život.“

„To nemyslíš vážně!“ vyhrkl jsem.

„Myslím,“ odpověděla zlomeně. „Chci, abys byl šťastný. A mám pocit, že kvůli mně nejsi.“

Byl jsem zoufalý. Celou noc jsem nespal a přemýšlel o tom, co je vlastně důležité. Vzpomněl jsem si na všechny chvíle s Terezou – na naše výlety do Krkonoš, na večery u televize s čajem a bábovkou od její babičky, na její smích i slzy.

Ráno jsem stál před jejím bytem s kyticí tulipánů (její nejoblíbenější) a zaklepal.

Otevřela dveře v pyžamu a oči měla opuchlé od pláče.

„Terezo,“ začal jsem tiše, „nechci žádnou pauzu. Nechci nikoho jiného než tebe. A jestli kvůli tomu budu muset bojovat proti celému světu – tak budu.“

Dlouho mlčela. Pak mě objala tak pevně, až jsem skoro nemohl dýchat.

Od té doby jsme spolu ještě víc drželi při sobě. Nebylo to jednoduché – rodina si zvykala pomalu a internet nikdy nezapomíná. Ale naučil jsem se jednu věc: skutečná láska není o tom, co si myslí ostatní.

Někdy večer ležíme vedle sebe a já se ptám sám sebe: Proč je pro lidi tak těžké přijmout štěstí druhých? Opravdu záleží na tom, jak kdo vypadá? Nebo je důležitější to, co cítíme uvnitř?

Co si o tom myslíte vy?