Láska po šedesátce: Když se srdce znovu rozhoří a okolí vás odsoudí

„Mami, to snad nemyslíš vážně!“ Marta na mě křičela do telefonu tak hlasitě, že jsem musela odtáhnout sluchátko od ucha. „Vždyť je ti přes šedesát! Co si o tobě lidi pomyslí?“ Její hlas byl plný rozhořčení a nepochopení. Seděla jsem v kuchyni u stolu, ruce se mi třásly a v hrudi mi bušilo srdce. Vždycky jsem byla ta rozumná, ta, která drží rodinu pohromadě. Ale teď jsem byla jen směšná stará ženská, která si dovolila zamilovat se.

Vzpomínám si na ten den, kdy mi zavolali z nemocnice. „Paní Novotná, je nám to líto…“ Slova doktora se mi zaryla do mozku jako ledové jehly. Můj muž Petr – tichý, spolehlivý, vždycky tu pro mě – zemřel na infarkt během pár hodin. Bylo mi tehdy padesát šest. Děti přijely na pohřeb, objímaly mě, slibovaly, že tu budou. Ale pak se vrátily ke svým životům. Marta má dvě děti a manžela, Krzysztof pracuje v Brně a domů jezdí jen na Vánoce. Zůstala jsem sama v našem třípokojovém bytě na sídlišti v Hradci Králové.

První roky po Petrovi byly jako mlha. Vstávala jsem, chodila do práce na úřad, vařila si pro jednoho, dívala se večer na televizi. Nikdo mě nepotřeboval. Nikdo se neptal, jak mi je. Když jsem šla do důchodu, bála jsem se, že mě samota úplně pohltí.

A pak přišel Jaroslav. Potkali jsme se v knihovně. Já hledala knihu o zahradničení, on se ptal knihovnice na nějakou detektivku. Usmál se na mě a já cítila, jak mi hoří tváře. Pozval mě na kávu – poprvé po tolika letech jsem šla s někým ven. Povídali jsme si celé odpoledne o knížkách, o životě, o tom, jaké to je být sám.

Začali jsme se vídat častěji. Chodili jsme spolu do parku, na výstavy, někdy jen seděli u mě doma a pili čaj. Jaroslav byl vdovec jako já. Měl laskavé oči a smál se tak upřímně, že jsem zapomínala na svůj věk i na všechny starosti.

Jednou večer jsme seděli u mě v obýváku a dívali se na starý český film. Najednou mě vzal za ruku. „Aleno,“ řekl tiše, „myslíš, že je možné začít znovu? I když už nám není dvacet?“ Podívala jsem se mu do očí a poprvé po letech jsem cítila naději.

Když jsem to řekla Martě a Krzysztofovi, čekala jsem pochopení nebo aspoň radost za mě. Místo toho přišla vlna nevole. „Mami, vždyť toho chlapa skoro neznáš! Co když ti chce jenom ublížit? Nebo tě připravit o byt?“ Marta byla neústupná. Krzysztof mi napsal dlouhý e-mail plný obav a výčitek: „Mami, jsi důvěřivá. Lidi jsou dneska zlí.“

Začala jsem pochybovat sama o sobě. Každý telefonát s dětmi byl plný napětí. Přestali jsme si povídat o běžných věcech – pořád jen řešili Jaroslava. Jednou mi Marta dokonce řekla: „Jestli s ním budeš dál, už za tebou s dětmi nebudeme jezdit.“ To mě zabolelo víc než cokoliv jiného.

Jaroslav to poznal. „Aleno, nechci ti komplikovat život,“ řekl mi jednou večer smutně. „Jestli chceš, odejdu.“ Ale já věděla, že bez něj bych byla zase sama – a to už jsem nechtěla.

Začali jsme spolu trávit víc času mimo byt – abych nebyla tolik na očích sousedům ani dětem. Chodili jsme do lesa na houby, jezdili vlakem na výlety po Čechách. Byli jsme jako dva puberťáci – smáli jsme se maličkostem a plánovali společné léto.

Jednou jsme potkali Martu s rodinou v obchodním centru. Její pohled byl ledový. „Takže už ani nenakupuješ sama?“ pronesla jedovatě před vnoučaty. Cítila jsem se ponížená a provinilá – jako bych dělala něco špatného jen tím, že chci být šťastná.

Začala jsem si všímat i pohledů sousedek v domě. Jedna z nich mi řekla: „Alenko, vy jste ale odvážná! Já bych už ve vašem věku nikoho nehledala.“ Jiná zase šeptala: „Jen aby vás ten pán nezneužil…“

Někdy večer sedím sama v kuchyni a přemýšlím: Je opravdu tak špatné chtít ještě něco víc od života? Proč je pro starší ženu láska najednou směšná nebo podezřelá? Proč mají lidé pocit, že po šedesátce už máme jen čekat na konec?

Jaroslav mi jednou řekl: „Láska nemá věk, Aleno.“ A já mu věřím. Ale někdy mám strach – že přijdu o děti i vnoučata jen proto, že jsem si dovolila být šťastná.

Možná je tohle ta největší odvaha – postavit se vlastní rodině a říct: Já chci ještě žít naplno.

Řekněte mi – opravdu je láska po šedesátce směšná? Nebo je to právě tehdy nejcennější?