Láska po padesátce: Jak mi život převrátila naruby setkání s Hanou

„Proč jsi pořád sám, Karle? Vždyť už ti táhne na šedesát!“ slyšel jsem znovu a znovu od své sestry Jitky, když jsme seděli u nedělního oběda v jejím panelákovém bytě na Jižním Městě. Už jsem měl připravenou odpověď – že mi samota vyhovuje, že mám své koníčky, kamarády z mládí, a že mi nic nechybí. Ale tentokrát jsem jen mlčky pokrčil rameny. Něco ve mně se pohnulo. Možná to bylo tím, jak jsem pozoroval její vnoučata, jak se smějí a hádají o poslední kousek bábovky.

Celý život jsem žil podle svého. Pracoval jsem jako knihovník v Národní knihovně, večery trávil s partou kamarádů v hospodě U Tří lvů nebo na šachových turnajích v kulturním domě. Nikdy jsem neměl potřebu zakládat rodinu. Všichni kolem mě se ženili, rozváděli, měli děti, řešili hypotéky a já byl spokojený sám se sebou. Jenže teď, když mi bylo osmapadesát, začal jsem si všímat ticha ve svém bytě na Vinohradech. Ticha, které už nebylo klidné, ale prázdné.

Bylo to jedno obyčejné pondělí, když jsem ji poprvé uviděl. Hana přišla do knihovny s hromadou starých knih pod paží. „Dobrý den, potřebovala bych poradit,“ oslovila mě tichým hlasem. Měla šedivé vlasy stažené do drdolu a v očích zvláštní jiskru. Pomáhal jsem jí najít nějaké staré kroniky a ona mi vyprávěla o svém zájmu o rodinnou historii. Povídali jsme si skoro hodinu a já najednou cítil, že se mi nechce loučit.

Začali jsme se vídat častěji. Nejprve v knihovně, pak jsme zašli na kávu do kavárny Slavia. Povídali jsme si o všem možném – o jejím dětství v Litoměřicích, o mém mládí v Praze, o knihách, které nás ovlivnily. Hana byla vdova už deset let a měla dospělou dceru Lucii, která žila v Brně. Překvapilo mě, jak moc mě její společnost těší. Najednou jsem se přistihl, že se těším na každý další den.

Jenže nic není tak jednoduché. Když jsem poprvé přivedl Hanu na rodinnou oslavu k Jitce, atmosféra zhoustla. „To je ta tvoje nová známost?“ zeptala se Jitka s úšklebkem a já cítil, jak mi hoří tváře. „No hlavně že sis našel někoho svého věku,“ rýpla si moje neteř Petra. Hana se snažila být milá, ale bylo vidět, že je jí to nepříjemné.

Doma jsem pak seděl u stolu a přemýšlel, jestli má vůbec cenu začínat něco nového v tomhle věku. „Karle, proč to řešíš? Vždyť je ti s ní dobře,“ říkal mi kamarád Mirek u piva. „Na ostatní kašli.“ Ale já měl pocit, že mě rodina odsuzuje – jako by bylo něco špatného na tom najít si lásku po padesátce.

Jednoho večera jsme s Hanou seděli na lavičce v Riegrových sadech a dívali se na zapadající slunce nad Prahou. „Máš někdy pocit, že už je pozdě začínat znovu?“ zeptala se tiše. Chvíli jsem mlčel. „Mám,“ přiznal jsem. „Ale když jsi tady ty… připadám si zase mladý.“ Usmála se a stiskla mi ruku.

Začali jsme spolu trávit víc času – chodili jsme na výstavy do DOXu, na koncerty do Rudolfina, občas jsme si udělali výlet do Českého ráje nebo na Karlštejn. Přesto mě pořád hlodaly pochybnosti. Co když to nevydrží? Co když ji zklamu? Co když si rodina nikdy nezvykne?

Krize přišla nečekaně – Hana měla zdravotní problémy a musela na operaci srdce. Najednou jsem zjistil, jak moc mi na ní záleží. Trávil jsem hodiny v nemocniční čekárně na Vinohradech a modlil se, aby všechno dobře dopadlo. Když ji konečně pustili domů, staral jsem se o ni jako o vlastní.

V té době se změnil i postoj mé rodiny. Jitka mi zavolala: „Karle, promiň… byla jsem protivná. Vidím, že ti na Haně opravdu záleží.“ Petra přinesla Haně květiny a nabídla jí pomoc s nákupy. Najednou jsme byli zase rodina – i když trochu jiná než dřív.

Dnes je mi šedesát a žiju s Hanou v malém bytě na Letné. Každé ráno spolu pijeme kávu a díváme se z okna na probouzející se Prahu. Občas mě mrzí, že jsem nepoznal lásku dřív – ale možná právě proto si jí teď tolik vážím.

Nikdy bych nevěřil, že i po padesátce může člověk začít nový život. Ale teď už vím, že štěstí si nevybírá věk ani čas.

Někdy večer přemýšlím: Kolik lidí kolem nás žije ve strachu začít znovu? A kolik z nich by mohlo být šťastných, kdyby se nebáli udělat první krok?