Láska na druhý pokus: Příběh z pražského tržiště

„Dvě mrkve a petržel, ale takovou voňavou, jako ze zahrádky, prosím,“ řekla jsem s úsměvem, který měl zakrýt nervozitu i nostalgii. Bylo sobotní ráno, tržiště na Kubánském náměstí už žilo svým rušným životem. Stála jsem před stánkem s čerstvou zeleninou, kde prodával muž, kterého jsem tu nikdy předtím neviděla. Měl šedivé vlasy, ale oči mu zářily jako klukovi. Když se na mě podíval a usmál se, v břiše mi poskočilo něco, co jsem necítila od smrti svého manžela před deseti lety.

„To jste na správném místě, paní. Moje petržel je tak voňavá, že by ji i babička schválila,“ odpověděl mi s lehkým žertem. Podal mi svazek zeleniny a jeho prsty se na okamžik dotkly mých. Ten dotek byl jako jiskra – krátký, ale intenzivní.

Celou cestu domů jsem přemýšlela, co se to se mnou děje. Vždyť jsem už dávno přestala věřit, že by mě ještě někdy mohlo potkat něco takového. Děti už mají své životy, vnoučata vídám jen o víkendech a večery trávím sama s knihou nebo televizí. Ale ten den se ve mně něco změnilo.

Další sobotu jsem šla na trh dřív než obvykle. Srdce mi bušilo, když jsem ho znovu uviděla. „Tak co, byla petržel dost voňavá?“ zeptal se a já se musela smát. Povídali jsme si o všem možném – o zahradničení, o starých filmech, o tom, jak je Praha krásná na jaře. Jmenoval se Jaroslav a byl vdovec jako já. Každý týden jsem se těšila na naše krátká setkání u jeho stánku.

Jednoho dne mě pozval na kávu do malé kavárny za rohem. Seděli jsme naproti sobě a já měla pocit, že se vracím do mládí. Povídali jsme si celé hodiny a já si uvědomila, že už dlouho jsem nebyla tak šťastná.

Jenže když jsem o Jaroslavovi řekla své dceři Lucii, její reakce mě zaskočila. „Mami, vždyť je ti šedesát! Co když ti jen lichotí? Nechci, abys byla zklamaná.“ Její slova mě zabolela víc, než bych čekala. Cítila jsem se najednou jako malá holka, která musí žádat o svolení k vlastnímu štěstí.

Začala jsem pochybovat. Co když má Lucie pravdu? Co když si jen něco namlouvám? Ale pak jsem si vzpomněla na Jaroslavův úsměv a na to, jak se cítím v jeho blízkosti. Rozhodla jsem se jít za svým srdcem.

S Jaroslavem jsme spolu začali trávit víc času – chodili jsme na procházky do Stromovky, pekli spolu bábovku podle jeho maminky a smáli se nad starými českými komediemi. Přesto ve mně hlodaly pochybnosti kvůli Lucii i synovi Martinovi, který mi jednou po telefonu řekl: „Mami, nechci tě vidět znovu trpět.“

Jednoho večera jsem seděla v kuchyni a dívala se na staré fotografie – svatba s Karlem, první Vánoce s dětmi, dovolená v Krkonoších. Slzy mi tekly po tvářích. Bylo správné začínat nový vztah? Nebylo to zrada na Karlovi? A co když děti mají pravdu?

Jaroslav si mého smutku všiml hned druhý den. „Co tě trápí?“ zeptal se tiše. Chvíli jsem mlčela a pak mu všechno řekla – o svých obavách, o dětech i o pocitu viny vůči Karlovi.

Jaroslav mě vzal za ruku. „Myslíš, že by si Karel přál, abys byla sama? Já vím, že nikdy nikoho nenahradím. Ale můžeme být spolu šťastní – jinak než dřív, ale opravdově.“

Jeho slova mě uklidnila. Začala jsem si uvědomovat, že mám právo na štěstí i po šedesátce. S dětmi to nebylo jednoduché – Lucie mi dlouho vyčítala, že myslím jen na sebe. Martin mě dokonce měsíc nechtěl vidět. Ale postupně pochopili, že Jaroslav není hrozba ani náhrada jejich otce.

Jednou jsme všichni seděli u jednoho stolu – já, Jaroslav, Lucie s rodinou i Martin s malým Honzíkem. Bylo to poprvé po letech, kdy jsem cítila opravdové teplo domova.

Dnes už vím, že nikdy není pozdě začít znovu žít a milovat. Ale pořád si kladu otázku: Proč je pro nás tak těžké přijmout štěstí druhých – zvlášť když jde o naše nejbližší? Máme právo hledat lásku v každém věku?