Když tři byli příliš: Naše nečekané rozloučení

„Petře, musíme si promluvit,“ začala jsem, když jsme seděli u stolu v naší malé kuchyni. Na stole ležela večeře, kterou jsem připravila, ale ani jeden z nás se jí nedotkl. Petr se na mě podíval s výrazem, který jsem nedokázala přečíst. „Jsem těhotná,“ řekla jsem tiše, ale jasně.

Petr ztuhl. Jeho oči se rozšířily a já viděla, jak mu hlavou probíhají myšlenky. „Třetí dítě?“ zeptal se nevěřícně. Přikývla jsem a čekala na jeho reakci.

„To nemůžeš myslet vážně,“ vydechl nakonec a odvrátil pohled. „Jak si to představuješ? Už teď máme co dělat, abychom zvládli dvě děti a práci.“

Cítila jsem, jak mi srdce klesá. „Myslela jsem, že budeš šťastný,“ řekla jsem s nadějí v hlase, která se pomalu vytrácela.

„Šťastný?“ zopakoval po mně s hořkostí. „Myslíš si, že tohle je něco, co bych chtěl? Další dítě znamená další starosti, další výdaje. Jak to chceš zvládnout?“

Jeho slova mě zasáhla jako ledová sprcha. Bylo to poprvé, co jsem viděla Petra tak rozrušeného a odmítavého. Vždycky jsme byli tým, vždycky jsme si pomáhali a podporovali se navzájem. Ale teď jsem cítila, že mezi námi vznikla propast.

„Petře, tohle je naše dítě,“ snažila jsem se ho přesvědčit. „Naše rodina se rozroste a bude to krásné.“

Ale Petr jen zavrtěl hlavou. „Já na to nejsem připravený,“ řekl rozhodně a vstal od stolu.

Následující týdny byly plné napětí a ticha. Petr se stáhl do sebe a já se snažila najít způsob, jak ho přimět k rozhovoru. Naše děti, Anička a Tomáš, cítily napětí mezi námi a často se ptaly, proč je tatínek tak smutný.

Jednoho večera, když děti spaly, jsem se rozhodla znovu otevřít téma našeho třetího dítěte. „Petře, musíme to vyřešit,“ začala jsem opatrně.

„Co chceš řešit?“ odpověděl unaveně. „Už jsem ti řekl, že na to nejsem připravený.“

„Ale co naše rodina? Co naše děti?“ naléhala jsem.

„Naše rodina?“ zopakoval po mně s hořkostí v hlase. „Možná už žádná rodina nebude.“ Tato slova mě zasáhla jako blesk z čistého nebe.

„Co tím myslíš?“ zeptala jsem se s obavami.

Petr se na mě podíval s výrazem smutku a rezignace. „Možná bychom měli jít každý svou cestou,“ řekl tiše.

Nemohla jsem uvěřit tomu, co slyším. Po všech těch letech společného života, po všech těch radostech i starostech, které jsme spolu sdíleli, mi Petr navrhoval rozchod.

„To nemůžeš myslet vážně,“ zašeptala jsem s očima plnýma slz.

Ale Petr jen přikývl. „Možná je to nejlepší pro nás oba,“ řekl a odešel z místnosti.

Zůstala jsem sedět u stolu a cítila, jak se mi svět hroutí pod nohama. Jak bych mohla zvládnout být sama s třemi dětmi? Jak bych mohla pokračovat bez Petra po svém boku?

Dny ubíhaly a já se snažila najít sílu pokračovat dál. Naši přátelé a rodina byli šokováni naším rozhodnutím a snažili se nás podpořit jak jen mohli. Ale já věděla, že tohle je něco, co musím zvládnout sama.

Jednoho dne jsem seděla na lavičce v parku a sledovala Aničku a Tomáše, jak si hrají na hřišti. Slunce svítilo a já cítila teplo jeho paprsků na tváři. V tu chvíli jsem si uvědomila, že i když je přede mnou těžká cesta, musím být silná pro své děti.

„Mami! Podívej se na mě!“ zavolala Anička z houpačky a já jí zamávala s úsměvem.

Možná jsme teď jen tři, ale máme jeden druhého. A to je něco, co nám nikdo nemůže vzít.

Když se večer vracím domů a ukládám děti do postele, přemýšlím o tom všem, co jsme ztratili a co nás ještě čeká. Jaké budou naše další kroky? A jak najdu sílu jít dál bez Petra? Možná nikdy nenajdu odpovědi na všechny své otázky, ale jedno vím jistě – musím být silná pro své děti a pro sebe.