Když ticho bolí: Příběh jednoho zoufalství na pražském sídlišti

„Zase! Slyšíš to, Jitko? Už je skoro půlnoc a oni tam nahoře řvou jak na lesy!“ rozčileně jsem bouchl pěstí do stolu a má žena jen bezmocně pokrčila rameny. „Karel, už to nech být. Zkus si vzít špunty do uší, nebo si pusť televizi,“ šeptla unaveně a odešla do ložnice. Ale já už nemohl. Ten hluk, smích, dupání, hlasitá hudba – každý večer to samé. Bylo to, jako by mi někdo v hlavě rozbíjel skleněné tabulky.

Bydlíme s Jitkou na sídlišti v Praze 4 už dvacet let. Dřív tu byl klid, děti si hrály na hřišti, sousedé se zdravili. Ale od té doby, co se do bytu nad námi nastěhovali Novotní mladí – Petr s Lucií a jejich parta kamarádů – se všechno změnilo. Každý pátek a sobotu večer se z jejich bytu stával klub. A já? Já jsem jen chtěl spát. Pracoval jsem celý život jako řidič tramvaje, vstávám ve čtyři ráno. Potřebuju klid.

Zkoušel jsem všechno. Klepal jsem na strop koštětem, zvonil jsem u nich u dveří. Petr mi jednou otevřel s pivem v ruce a smál se: „Ale Karle, vždyť je pátek! Trochu života do toho baráku!“ Lucie se mi ani nepodívala do očí. Ostatní sousedé jen krčili rameny – buď jim to nevadilo, nebo se báli něco říct.

Jednou v noci, když už jsem byl na pokraji sil, jsem poprvé zavolal na městskou policii. „Dobrý večer, tady Novotný z Květnové 14. Prosím vás, už několik hodin tu máme hluk od sousedů. Můžete s tím něco udělat?“ Policista na druhém konci linky byl slušný, slíbil, že někoho pošle. Přišli až za hodinu, Petr jim otevřel a za chvíli bylo ticho. Ale další víkend to začalo nanovo.

Začal jsem volat častěji. Někdy i dvakrát za noc. Policisté už mě znali podle hlasu. Jednou mi jeden z nich řekl: „Pane Novotný, my s tím moc nezmůžeme. Pokud neporušují noční klid podle zákona, nemáme důvod zasahovat.“ Cítil jsem se jako blázen. Nikdo mě nebral vážně – ani policie, ani sousedé, ani vlastní žena.

Začal jsem být podrážděný i doma. Jitka mi vyčítala: „Karel, vždyť už jsi skoro posedlý! Pořád jen mluvíš o hluku! Už se s tebou nedá žít!“ A já věděl, že má pravdu. Ale co jsem měl dělat? Každý den jsem chodil do práce nevyspalý, nervózní, začaly mě bolet záda i hlava.

Jednoho večera jsem seděl v kuchyni sám, Jitka šla spát k dceři na druhý konec Prahy – prý si potřebuje odpočinout od mého věčného stěžování. Zase začala hudba a smích. Vzal jsem telefon a vytočil 158. „Prosím vás! Už nevím, co mám dělat! Přijeďte sem! Oni mě snad zničí!“ křičel jsem do sluchátka.

Tentokrát přijeli rychleji. Ale místo aby šli za Petrem a Lucií, zazvonili u mě. „Pane Novotný, dostali jsme několik oznámení o vašem opakovaném volání na tísňovou linku bez důvodu,“ řekl mi mladý policista s vážnou tváří. „Tohle už je zneužití tísňové linky.“ Nechápal jsem to – vždyť já byl oběť! Oni mě zatkli a odvezli na služebnu.

Seděl jsem v cele a hlavou mi běžely všechny ty noci bez spánku, všechny ty hádky s Jitkou, všechny ty pohledy sousedů na chodbě. Připadal jsem si jako největší blázen na světě. Ráno mi dali pokutu a oznámili mi, že pokud budu volat znovu bezdůvodně, hrozí mi soud.

Když mě pustili domů, Jitka seděla v kuchyni a plakala. „Karel, co jsme to dopustili? Vždyť jsme chtěli jen klidný život…“ Objali jsme se a já poprvé po letech brečel taky.

Od té doby se snažím být tišší – v sobě i kolem sebe. Ale někdy mám pocit, že mě ten hluk pořád pronásleduje i ve snech. S Petrem a Lucií se už nebavím. Sousedé mě obcházejí obloukem.

A já si pořád kladu otázku: Kde je hranice mezi ochranou vlastního klidu a tím, kdy už člověk začne být pro ostatní jen obtížný blázen? Máme právo žádat o pomoc, když nás nikdo neposlouchá? Co byste dělali vy na mém místě?