Když si mě spletli s chůvou: Příběh o předsudcích, rodině a odvaze být sama sebou

„Paní, tady vyřizujeme žádosti jen pro rodiče. Chůvy musí počkat venku.“ Srdce mi poskočilo a v krku mi vyschlo. Stála jsem u přepážky na pražském magistrátu, v ruce držela rodný list své dcery Aničky a za mnou nervózně přešlapoval můj muž, Petr. Úřednice se na mě dívala s ledovým klidem, jako bych byla vzduch. V tu chvíli jsem měla chuť křičet, ale místo toho jsem jen tiše řekla: „Já jsem její matka.“

Petr se nadechl, že něco řekne, ale já ho zarazila pohledem. Nechtěla jsem, aby to řešil za mě. Už od chvíle, kdy se Anička narodila, jsem bojovala s tím, jak mě lidé vnímají. Mám tmavší pleť po tátovi, který pochází z Moravy a jehož rodina má kořeny někde na Balkáně. Petr je světlovlasý, modrooký typický Čech. Anička je po něm – světlá pleť, blonďaté vlasy. Když jsme spolu venku, lidé si často myslí, že jsem její chůva. Ale nikdy to nebylo tak ponižující jako dnes.

Úřednice se na mě znovu podívala, tentokrát s pochybovačným výrazem. „Máte občanku?“ zeptala se. Podala jsem jí ji s třesoucíma rukama. Prohlédla si ji a pak konečně zvedla oči od počítače. „Omlouvám se,“ zamumlala neochotně a začala vyplňovat formuláře. Ale omluva už nic nezměnila. Cítila jsem se malá a neviditelná.

Cestou domů v autě bylo ticho. Petr řídil a občas po mně házel soucitné pohledy. Anička vzadu zpívala písničky z mateřské školy a vůbec netušila, co se stalo. „Kláro,“ začal Petr opatrně, „nechceš si o tom promluvit?“

„O čem?“ vyštěkla jsem ostřeji, než jsem chtěla. „O tom, že mě vlastní země neuznává jako matku? Nebo o tom, že všichni předpokládají, že když mám tmavší pleť, nemůžu být Češka?“

Petr mlčel. Věděla jsem, že mě miluje, ale nikdy nemusel čelit tomu, co já. Nikdy nezažil ty pohledy na hřišti, když jsem vyzvedávala Aničku a ostatní maminky si šeptaly: „To je ta nová chůva?“ Nikdy nemusel vysvětlovat prodavačce v supermarketu, proč platí za dítě cizí žena.

Doma jsem se zavřela v koupelně a rozplakala se. V hlavě mi běžely všechny ty situace – na poště, ve školce, u doktora. Všude stejné otázky: „Vy jste teta? Nebo chůva?“ Nikdo nepředpokládal, že bych mohla být matka.

Druhý den ráno jsem šla s Aničkou do školky. U vchodu stála paní učitelka Novotná a usmála se na mě: „Dobrý den! Vy jste nová chůva?“ Zhluboka jsem se nadechla a poprvé v životě jsem to nevydržela. „Nejsem chůva. Jsem Aniččina máma.“

Paní Novotná zrudla a začala se omlouvat. Ale omluvy už mi nestačily. Chtěla jsem víc – chtěla jsem pochopení.

Ten den jsem napsala dlouhý příspěvek na Facebook do skupiny maminek z naší čtvrti:

„Milé maminky, možná mě znáte z hřiště nebo ze školky. Jmenuji se Klára a jsem Aniččina máma. Vím, že nevypadám jako typická Češka – mám tmavší pleť po tátovi a moje dcera je světlovlasá po manželovi. Ale to neznamená, že nejsem její matka. Prosím vás, přestaňte dělat unáhlené závěry podle vzhledu. Bolí to víc, než si myslíte.“

Reakce byly různé. Některé maminky mi psaly podpůrné zprávy: „Kláro, jsi skvělá máma!“ Ale jiné komentáře byly plné nepochopení: „No jo, ale když vypadáte jinak…“ nebo „To není myšleno zle.“

Večer jsme seděli s Petrem u stolu a já mu četla komentáře nahlas.

„Proč jsou lidi tak slepí?“ ptal se Petr tiše.

„Protože je to jednodušší,“ odpověděla jsem unaveně.

Začala jsem si všímat i dalších věcí – jak Anička začíná vnímat rozdíly mezi mnou a ostatními maminkami. Jednou přišla domů a zeptala se: „Mami, proč jsi tmavší než já?“ Snažila jsem se jí vysvětlit naše rodinné kořeny a že barva pleti nic neznamená. Ale v koutku duše mě bodlo – co když i ona jednou začne pochybovat?

Jednoho dne jsme šly spolu do parku a potkaly jsme sousedku paní Dvořákovou s jejími dětmi.

„Ahoj Aničko! A kde máš maminku?“ zeptala se mile.

Anička ukázala na mě: „Tady je moje maminka!“

Paní Dvořáková se zarazila a pak rychle změnila téma.

Začala jsem chodit na setkání rodičů ve škole a snažila se být vidět i slyšet. Přihlásila jsem se do výboru rodičů a pomáhala organizovat školní akce. Někteří rodiče mě začali brát mezi sebe, jiní mě dál přehlíželi.

Jednou večer mi Petr řekl: „Jsem na tebe pyšný.“

Usmála jsem se skrz slzy: „Někdy mám pocit, že bojuju s větrnými mlýny.“

Ale pak přišla chvíle, která mi dala naději. Na školním karnevalu přišla za mnou jedna z maminek, která mě dřív ignorovala.

„Kláro,“ řekla tiše, „chtěla bych se omluvit za to, jak jsem tě dřív přehlížela. Uvědomila jsem si, jak moc to muselo bolet.“

Bylo to poprvé za dlouhou dobu, kdy jsem měla pocit, že mě někdo opravdu vidí.

Dnes už vím, že změnit předsudky není snadné ani rychlé. Ale stojí za to bojovat – kvůli sobě i kvůli své dceři.

Někdy večer přemýšlím: Kolik dalších žen kolem nás zažívá totéž? Proč je pro nás tak těžké přijmout jinakost? A kdy už konečně začneme vidět lidi takové, jací opravdu jsou?