Když se tchyně rozhodla omládnout: Příběh jednoho vlasového fiaska

„To snad nemyslíš vážně, mami!“ vyhrkla jsem, když jsem spatřila svou tchyni stát uprostřed naší koupelny s ručníkem na hlavě a zoufalým výrazem v očích. Vzduchem se linul podivný zápach chemikálií a na podlaze byly roztroušené prázdné tuby mých drahých vlasových masek.

„Chtěla jsem jen trochu oživit barvu,“ špitla Jana, moje tchyně, a stáhla ručník. Zůstala jsem stát jako opařená. Její kdysi husté kaštanové vlasy byly teď flekaté, místy oranžové, místy šedé a na temeni dokonce prosvítala kůže.

„Bože, co jsi to provedla?“ vydechla jsem a snažila se potlačit slzy i smích zároveň. V hlavě mi běželo: Proč zrovna dnes? Proč zrovna ona? A hlavně – jak tohle vysvětlím Petrovi, svému muži?

Jana se rozplakala. „Chtěla jsem být hezčí na tu oslavu šedesátin! Všichni tam budou mladší, štíhlejší… Já už si připadám jen jako stará bába.“

Vzpomněla jsem si na všechny ty chvíle, kdy mě její poznámky o „přirozené kráse“ a „zbytečné chemii“ dokázaly vytočit doběla. A teď tu stála, zoufalá a ponížená, protože chtěla být aspoň jednou krásná jako ženy z reklam.

„Mami, měla jsi mi říct. Tyhle produkty nejsou na domácí barvení, jsou to profesionální kúry!“ snažila jsem se zachovat klid, ale v duchu jsem zuřila. Věděla jsem, že když to Petrovi řeknu, bude mě obviňovat, že jsem ji neochránila před vlastní zvědavostí.

Zatímco Jana seděla v kuchyni s hlavou v dlaních, já obvolávala všechny známé kadeřnice v okolí. „Prosím tě, Hanko, nemáš dnes chvilku? Je to akutní… Ano, je to tchyně… Ne, není to vtip.“

Nakonec jsme sehnaly termín u paní Lenky v centru města. Cesta autem byla tichá. Jana jen tiše vzlykala a já přemýšlela, jak moc tahle událost ovlivní naše už tak napjaté vztahy. Vždyť už tak jsme spolu často bojovaly o každou maličkost – od výchovy dětí po výběr vánočního cukroví.

V kadeřnictví panovala napjatá atmosféra. Lenka si prohlédla Janinu hlavu a jen tiše hvízdla. „Tohle bude chtít zázrak… Ale něco s tím uděláme.“

Seděla jsem v čekárně a poslouchala útržky rozhovorů zpoza dveří:

„Panebože, co jste to použila?“
„No… něco od Aleny…“
„Tohle je maska na suché konečky, ne barva! A ten druhý přípravek? To je exfoliační peeling na pokožku hlavy!“

Cítila jsem se provinile i naštvaně zároveň. Proč mě nenapadlo zamknout koupelnu? Proč jsem jí víc nevysvětlila, co je co?

Po dvou hodinách Jana vyšla ven s krátkým účesem a novou barvou. Byla bledá a oči měla červené od pláče. „Děkuju… Ale už nikdy nechci vidět žádnou kosmetiku,“ zamumlala.

Doma nás čekal Petr. „Co se stalo?“ ptal se podezřívavě.

„Mami chtěla změnu…“ začala jsem opatrně.

„To vidím,“ řekl suše a pohledem přejel Janinu hlavu.

Následující dny byly plné napětí. Jana se mnou skoro nemluvila a Petr mi vyčítal, že jsem měla být opatrnější. Já sama jsem se cítila rozpolcená – na jednu stranu mi jí bylo líto, na druhou mě její neuváženost rozčilovala.

Jednoho večera jsme seděly s Janou u čaje. Mlčky si míchala lžičkou v hrníčku a pak tiše řekla: „Víš, Aleno… Já ti závidím. Jsi mladá, krásná… Máš všechno před sebou. Já mám pocit, že už mi ujíždí vlak.“

Poprvé jsem ji viděla opravdu zranitelnou. Najednou mi došlo, že za jejími rýpavými poznámkami je strach ze stárnutí a ztráty významu v rodině.

„Mami,“ řekla jsem jemně, „krása není jen o vlasech nebo krémech. Jsi důležitá pro nás všechny – i když máš občas oranžové pruhy ve vlasech.“

Usmála se přes slzy a poprvé za dlouhou dobu jsme si byly blíž.

Od té doby si dávám větší pozor na to, co nechávám volně ležet v koupelně. Ale hlavně – snažím se víc chápat Janiny obavy a nejistoty.

Někdy si říkám: Kolik podobných malých katastrof je potřeba k tomu, abychom si v rodině začali opravdu rozumět? A kolik nedorozumění vzniká jen proto, že si nejsme schopni říct o pomoc nebo přiznat vlastní slabost?