Když se nákup změní v noční můru: Příběh paní Věry

„Paní, prosím vás, máte to dohromady za šest tisíc dvě stě padesát korun,“ ozvalo se za pokladnou. Zvedla jsem oči od tašky a usmála se na mladou prodavačku. „Samozřejmě, hned to bude,“ odpověděla jsem klidně a sáhla do kabelky pro peněženku. V tu chvíli jsem ucítila zvláštní slabost v rukou. Prsty mi klouzaly po zipu, ale nemohla jsem ho rozepnout. Lidé za mnou začali netrpělivě přešlapovat.

„Mami, pospěš si, máme ještě další pochůzky!“ ozvalo se z druhé strany pokladny. To byla moje dcera Jana, která mě dnes výjimečně doprovodila. Vždycky spěchá, nikdy nemá čas. „Věro, je ti dobře?“ zeptala se prodavačka s obavou v hlase. Najednou jsem cítila, jak se mi rozmazává vidění a srdce mi buší až v krku.

„Já… omlouvám se… asi mi není dobře,“ vypravila jsem ze sebe a opřela se o pult. Jana ke mně přiskočila. „Mami! Co je ti?“ Její hlas byl najednou plný strachu. Někdo zavolal vedoucího a během minuty už někdo volal záchranku. Lidé kolem mě začali šeptat a dívat se na mě s podezřením.

„To je ta paní, co vždycky platí hotově…“ „Nemá peníze? Nebo je opilá?“ „Chudák, asi už neví, kde je.“ Slyšela jsem útržky vět a cítila, jak se mi do očí derou slzy. Ne kvůli slabosti, ale kvůli tomu ponížení. Vždycky jsem byla hrdá, soběstačná žena. Nikdy jsem nikoho neprosila o pomoc.

Záchranáři přijeli během pár minut. Měřili mi tlak, ptali se na léky, které beru. Jana stála vedle mě a nervózně si kousala ret. „Mami, proč jsi mi neřekla, že ti není dobře?“ vyčetla mi tiše. „Nechtěla jsem tě zatěžovat,“ odpověděla jsem slabě.

Do toho všeho přišla policie. Vedoucí supermarketu jim vysvětloval situaci: „Paní tady zkolabovala u pokladny, nemohla zaplatit nákup. Nevíme, jestli je v pořádku.“ Policista se na mě podíval přísně: „Paní, máte u sebe doklady? Můžete nám říct své jméno?“ Bylo to tak ponižující – jako bych byla nějaký zločinec.

Jana se rozčílila: „Moje maminka není žádná podvodnice! Je jí špatně, potřebuje pomoc!“ Policista jen pokrčil rameny: „Musíme to prověřit, paní.“

V sanitce jsem měla chvíli klidu. Sestřička mi podala vodu a pohladila mě po ruce. „Tohle se stává častěji, než si myslíte,“ řekla tiše. „Lidé jsou dnes netrpěliví a zapomínají na slušnost.“

V nemocnici mi udělali vyšetření – tlak byl vysoký, cukr taky. Lékař mi doporučil klid a změnu léků. Jana seděla u postele a mlčela. Když jsme odpoledne přijely domů, bylo mezi námi ticho.

Večer přišla druhá dcera Eva. „Co se stalo?“ ptala se hned ve dveřích. Jana jí všechno vyprávěla – supermarket, kolaps, policie… Eva jen kroutila hlavou: „To je hrozné! Jak s tebou mohli takhle jednat?“

Seděla jsem mezi nimi a cítila se menší než kdy dřív. Celý život jsem pracovala jako učitelka češtiny na gymnáziu v Plzni. Vychovala jsem dvě dcery sama po smrti manžela. Nikdy jsem si nestěžovala – ani když bylo těžko.

Teď jsem najednou byla stará paní, která omdlévá u pokladny a vzbuzuje podezření. Dcery se začaly hádat: „Měla bys bydlet s námi!“ „Ne, já mám větší byt!“ „A kdo jí bude vařit? Já mám práci!“

„Dost!“ vykřikla jsem najednou. „Nejsem žádný balík na přenášení! Chci žít sama, dokud to půjde!“ Dcery zmlkly a dívaly se na mě překvapeně.

Celou noc jsem nemohla spát. Přemýšlela jsem o tom, jak rychle může člověk ztratit kontrolu nad svým životem. Stačí jeden slabý okamžik – a najednou rozhodují cizí lidé i vlastní děti.

Druhý den ráno mi volala sousedka paní Novotná: „Věro, slyšela jsem, co se stalo… Kdybys něco potřebovala, řekni.“ Poprvé v životě jsem měla chuť přijmout pomoc.

Od té doby chodím na nákupy s menší taškou a vždy mám u sebe kartičku s kontaktem na dcery i lékaře. Ale hlavně – snažím se nezapomínat na vlastní důstojnost.

Někdy si říkám: Proč jsou lidé tak rychle podezřívaví? Proč je stáří v očích společnosti skoro jako prokletí? A co byste dělali vy na mém místě?