Když se dveře otevírají: Návrat do rodné vesnice a konfrontace s minulostí

„Proč zrovna teď?“ šeptám do ticha, zatímco na parapet bubnuje déšť a v ruce svírám mobil. „Mami, kdo to přijede?“ ptám se, i když odpověď už tuším. „Petr s rodinou. A taky teta Alena. Všichni chtějí vidět, jak se ti daří po těch letech v Praze,“ ozývá se z druhé strany linky její unavený hlas. V tu chvíli se mi sevře žaludek. Petr – můj bratr, se kterým jsme si naposledy pořádně promluvili před deseti lety, když jsem odjela z vesnice po té hrozné hádce. Teta Alena, která nikdy nepochopila, proč jsem chtěla studovat na DAMU místo toho, abych zůstala doma a pomáhala na statku.

Vždycky jsem byla ta jiná. Ta, co si četla knížky pod jabloní místo toho, aby běhala po poli. Ta, co snila o divadle a velkém světě, zatímco ostatní plánovali svatby a stavěli domy. Když jsem odcházela do Prahy, máma plakala a táta jen mlčky kouřil na zápraží. Petr mi tehdy řekl: „Stejně se jednou vrátíš s prázdnýma rukama.“ Ta slova mě pálila ještě roky.

Teď stojím před starým domem v Nové Vsi, kufr v jedné ruce, v druhé kytici pro mámu. Dveře se otevírají a já slyším známé kroky. „Lucko!“ volá máma a objímá mě tak pevně, až mě to skoro bolí. Za ní stojí Petr s manželkou Janou a dvěma dětmi. Teta Alena už sedí v kuchyni a míchá polévku.

„Tak co, herečko?“ utrousí Petr s úšklebkem místo pozdravu. Jana ho šťouchne do žeber, ale děti se na mě zvědavě dívají. „Ahoj Petře,“ odpovím klidněji, než bych čekala sama od sebe.

Večer je dusný. U stolu panuje napjaté ticho, které občas přeruší jen cinkání lžic o talíře nebo tety Aleniny poznámky o tom, jak je ve městě všechno drahé a lidé tam nejsou jako tady. Máma se snaží udržet konverzaci: „Lucka teď hraje v divadle v Karlíně, viď?“ Petr protočí oči: „A už tě tam někdo poznal? Nebo pořád jenom nosíš kulisy?“

Cítím, jak se mi do očí derou slzy. Vzpomenu si na všechny ty večery, kdy jsem seděla sama v garsonce a přemýšlela, jestli to všechno má smysl. Na odmítnutí u konkurzů, na samotu mezi cizími lidmi. Ale taky na chvíle, kdy jsem stála na jevišti a cítila, že žiju.

„Petře, nech toho,“ ozve se máma tiše. Ale on pokračuje: „Víš vůbec, kolik toho musíme doma zvládnout? Táta už nemůže tolik pracovat a ty si někde hraješ na umělkyni.“

„Nikdy jsi mi nevěřil,“ vyhrknu. „Nikdo z vás mi nevěřil! Vždycky jsem byla ta divná, co jenom sní.“

Ticho je najednou ještě těžší než předtím. Teta Alena si odkašle: „Lucko, každý máme svoje místo. Někdo musí zůstat doma.“

„A někdo musí odejít,“ odpovím jí tiše.

V noci nemůžu spát. Dívám se z okna na dvůr zalitý měsíčním světlem a přemýšlím, jestli jsem opravdu zradila rodinu tím, že jsem šla za svým snem. Slyším kroky – je to máma.

„Lucko,“ šeptá a sedá si ke mně na postel jako kdysi dávno. „Vím, že to tu pro tebe nebylo lehké. Ale já jsem na tebe pyšná.“

Z očí mi vyhrknou slzy. „Proč mi to nikdy neřekneš před ostatními?“

„Protože oni by to nepochopili. Ale já vím, jak moc jsi bojovala.“

Ráno sedíme všichni u snídaně. Petr je zamračený, ale jeho dcera Anička ke mně přiběhne: „Teto Lucko, naučíš mě tu básničku?“ Usměju se na ni a poprvé za dlouhou dobu cítím klid.

Odpoledne jdu s Petrem na zahradu. Mlčíme dlouho, až nakonec řekne: „Možná jsem ti křivdil. Jenom jsem měl strach, že tě ztratíme.“

„Já vás nikdy neztratila,“ odpovím mu.

Když večer odjíždím zpátky do Prahy, máma mě objímá a šeptá: „Dveře jsou vždycky otevřené.“

Sedím ve vlaku a dívám se na ubíhající krajinu. Přemýšlím: Je možné najít smíření mezi tím, odkud pocházíme a tím, kým chceme být? A kolik odvahy stojí postavit se vlastní rodině i sobě samé?