Když se dluhy stanou rodinným tajemstvím: Příběh matky a syna v pasti

„Mami, mohl bych si zase půjčit pár stovek? Vrátím ti to hned, jak mi přijde výplata.“

Stála jsem v kuchyni, ruce zabořené v těstě na knedlíky, a Petr stál ve dveřích. Jeho hlas byl tichý, skoro provinilý. Bylo páteční odpoledne, v rádiu hrála Lucie Bílá a já si říkala, že tohle už jsem slyšela několikrát. Poprvé jsem mu půjčila bez mrknutí oka. Vždyť kdo z nás v mládí nepočítal každou korunu? Ale když se tenhle scénář opakoval už třetí týden po sobě, začala jsem mít neklidné spaní.

Petr je můj jediný syn. Je mu osmadvacet, vystudoval ekonomii na VŠE, našel si práci v jedné menší firmě na Žižkově. Nikdy nebyl spořivý typ, ale vždycky byl upřímný a otevřený. Proto mě překvapilo, jak se poslední měsíce změnil. Začal být uzavřený, často se vymlouval na práci, domů chodil pozdě a jeho pohled byl najednou plný únavy a smutku.

Jednoho dne jsem našla ve schránce dopis z banky. Bylo na něm Petrovo jméno, ale adresa naše. Otevřela jsem ho s pocitem viny i strachu. „Upomínka před exekucí,“ stálo v předmětu. Srdce mi bušilo až v krku. V dopise stálo, že Petr dluží přes 120 tisíc korun na kreditní kartě a splátky už několik měsíců neplatí.

Večer jsem seděla u stolu a čekala, až přijde domů. Když vešel, položila jsem před něj dopis.

„Petr, co to má znamenat?“

Chvíli mlčel. Pak se mu rozklepaly ruce a začal brečet. „Mami, já nevím, jak se to stalo. Nejdřív to byla jen malá půjčka na nový telefon, pak jsem potřeboval zaplatit kauci za byt… Pak už jsem jen splácel jednu půjčku druhou. A pak přišel covid, snížili mi plat… Už to nezvládám.“

Byla jsem v šoku. Vždycky jsem si myslela, že mám syna pod kontrolou, že jsme si blízcí. Najednou tu seděl cizí člověk, zlomený a zoufalý.

Začali jsme spolu hledat řešení. Volali jsme do banky, domlouvali splátkové kalendáře. Petr slíbil, že si najde druhou práci. Ale dluhy byly větší, než jsem tušila. Kromě banky dlužil i nebankovním společnostem a dokonce jednomu kamarádovi z vysoké školy.

Jednou večer přišel domů opilý. „Mami, já už to nedám,“ vzlykal v předsíni. „Všichni mi volají, vyhrožují exekucí… Já už nechci žít!“

Objala jsem ho a brečela s ním. V tu chvíli mi došlo, že nejde jen o peníze. Že Petr je na dně psychicky i fyzicky.

Začala jsem chodit na konzultace k psycholožce. Radila mi, abych Petrovi pomohla najít odbornou pomoc a zároveň nastavila jasné hranice. „Nemůžete za něj všechno vyřešit,“ říkala mi klidně paní doktorka Novotná. „Musí převzít odpovědnost sám.“ Ale jak mám nechat své dítě padnout?

Petr začal chodit na skupinová setkání pro lidi s dluhy. První týdny byly těžké – často se vracel domů zničený, někdy i agresivní. Jednou jsme se pohádali tak, že rozbil talíř o zem.

„Ty mi vůbec nerozumíš! Nikdy jsi nemusela řešit takové věci!“ křičel na mě.

„Možná ne, ale vždycky jsem tu byla pro tebe!“ odpověděla jsem mu se slzami v očích.

Začala jsem si klást otázky: Kde jsem udělala chybu? Měla jsem ho víc učit hospodařit? Nebo jsem ho příliš rozmazlovala?

Jednoho dne přišla domů jeho bývalá přítelkyně Lucie.

„Jano, Petr potřebuje pomoc víc než kdy jindy,“ řekla mi tiše v kuchyni. „Ale musíš mu dát prostor padnout na dno. Jinak se nikdy nenaučí zodpovědnosti.“ Lucie měla pravdu – i když mě to bolelo.

Začala jsem Petrovi dávat méně peněz a víc podpory v podobě rozhovorů a společného plánování rozpočtu. Byly dny, kdy mě nenáviděl – a já jeho slabost taky těžko snášela.

Jednou večer přišel domů s úsměvem.

„Mami, dostal jsem brigádu v supermarketu na Smíchově. Není to žádná sláva, ale aspoň něco.“ Poprvé po dlouhé době jsem viděla v jeho očích jiskru naděje.

Začal splácet první malé dluhy. Každý měsíc jsme spolu seděli u stolu a počítali výdaje i příjmy. Bylo to těžké období – někdy jsme měli na jídlo jen pár stovek do výplaty.

Ale postupně se situace lepšila. Petr začal znovu věřit sám sobě a já mu začala věřit taky.

Dnes už je to skoro rok od chvíle, kdy jsem našla ten dopis z banky. Dluhy ještě nejsou úplně splacené, ale Petr už ví, že cesta ven existuje – i když je dlouhá a bolestivá.

Občas si říkám: Kde je hranice mezi pomocí a umožňováním? Jak poznat, kdy už musíme nechat své děti padnout? Co byste udělali vy na mém místě?