Když peníze rozdělují rodinu: Příběh o domově, který nikdy nepřišel

„To snad nemyslíš vážně, mami!“ vyhrkl Petr a jeho hlas se třásl vztekem i zoufalstvím. Seděli jsme v obýváku jeho rodičů v jejich luxusní vile na Hanspaulce, kde křišťálové lustry visely nad hlavou a perské koberce tlumily každý krok. Já, Klára, jsem se snažila skrýt nervozitu za šálkem kávy, ale ruce se mi třásly tak, že jsem málem rozlila smetanu na ubrus.

Petrův otec, pan Novotný, si odkašlal a podíval se na mě pohledem, který jsem znala už z dřívějška – pohledem, který říkal: „Ty sem nepatříš.“ Jeho žena, paní Novotná, si uhladila hedvábný šátek a s ledovým klidem pronesla: „Petře, už jsme ti to říkali. Každý si musí na svůj život vydělat sám. My jsme vám s tatínkem dali dobré vzdělání a střechu nad hlavou. To musí stačit.“

Chtěla jsem něco říct, ale v krku mi vyschlo. Vzpomněla jsem si na své dětství v paneláku na Proseku, kde jsme s mámou počítaly každou korunu a kde byla pomoc od rodiny samozřejmostí. Teď jsem tu seděla v domě, kde by jediný obraz na stěně zaplatil naši vysněnou akontaci na byt, a přesto jsme byli odmítnuti.

„Mami, tady nejde jen o nás,“ zkusil to Petr znovu tišeji. „Terezka potřebuje svůj pokoj. Nemůžeme být věčně v podnájmu. Vždyť vy sami jste nám říkali, jak je důležité mít vlastní domov.“

Paní Novotná se zamračila. „Terezka je ještě malá. A vy dva byste se měli naučit hospodařit. My jsme taky začínali od nuly.“

To nebyla pravda. Petr mi vyprávěl, jak jeho rodiče dostali dům od babičky a dědečka. Ale teď to bylo jedno. Cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy – ne kvůli penězům, ale kvůli té propasti mezi námi.

Cestou domů jsme mlčeli. Petr řídil a já sledovala světla města za oknem. „Promiň,“ zašeptal najednou. „Moji rodiče… já nevím, co s nimi je.“

„To není tvoje vina,“ odpověděla jsem a pohladila ho po ruce. Ale v srdci mě bodala hořkost. Věděla jsem, že bez pomoci budeme šetřit ještě roky – a mezitím nám možná uteče nejlepší část života.

Dny plynuly a já se snažila být silná kvůli Terezce. Každý večer jsem ji ukládala do postýlky v našem malém pronajatém bytě na Žižkově a slibovala jí, že jednou bude mít svůj pokojík s růžovými závěsy a velkým plyšovým medvědem. Ale sama sobě jsem ten slib už nevěřila.

Jednoho dne přišla máma na návštěvu. Přinesla domácí koláč a sedla si ke mně do kuchyně. „Klárko,“ začala opatrně, „nechci ti do toho mluvit… Ale není správné, aby tě Petr nechal všechno nést na sobě.“

„Mami, on se snaží,“ bránila jsem ho hned. „Jenže jeho rodiče…“

Máma mě objala. „Já vím. Ale rodina by si měla pomáhat. Jinak to není rodina.“

Ta slova mi zněla v hlavě ještě dlouho potom. Začala jsem si všímat drobných věcí – jak Petr po návštěvě svých rodičů bývá zamlklý, jak Terezka smutně kouká na hřišti na děti, které si povídají o svých babičkách a dědečcích.

Jednoho večera přišel Petr domů později než obvykle. Sedl si ke mně na gauč a dlouho mlčel. Pak řekl: „Mluvil jsem s tátou znovu. Prý kdybychom měli druhé dítě, možná by nám pomohli…“

Zůstala jsem na něj zírat v šoku. „To myslíš vážně? Oni nám dají peníze jen když… když jim splníme nějakou podmínku?“

Petr pokrčil rameny a v očích měl slzy vzteku i ponížení. „Já už nevím, co mám dělat.“

V tu chvíli jsem pochopila, že nejde jen o peníze nebo byt. Jde o důstojnost. O to, jestli dovolíme, aby nás někdo manipuloval jen proto, že má moc.

Začali jsme hledat jiné cesty – menší byt dál od centra, druhou práci po večerech, půjčku od kamarádů. Bylo to těžké a někdy jsem měla chuť všechno vzdát.

Jednou večer jsem seděla u okna a dívala se na spící Prahu. Terezka spala vedle mě a já jí hladila vlásky. Přemýšlela jsem: Co je vlastně důležitější? Peníze? Nebo pocit bezpečí a lásky?

Možná nikdy nebudeme mít velký dům jako Novotní. Ale možná právě proto naučíme Terezku vážit si maličkostí – a možná jí dáme víc než jen čtyři stěny.

Někdy se ptám sama sebe: Je lepší mít bohaté prarodiče bez srdce, nebo chudé – ale opravdové? Co byste udělali vy na mém místě?