Když osud zamíchá kartami: Rozervané sny Jany a Tomáše

„Tomáši, prosím, neodcházej…“ šeptala jsem do tmy, zatímco sanitka mizela za rohem naší ulice v Dejvicích. Všude kolem mě blikala modrá světla, sousedé stáli v pyžamech na chodníku a já měla pocit, že se mi srdce roztrhne. Ještě před hodinou jsme seděli na gauči, smáli se nad starými fotkami z maturitního plesu a plánovali, jak si konečně zařídíme vlastní byt. Teď jsem stála bosá na studené dlažbě, v ruce Tomášovu bundu, kterou si nestihl vzít.

Všechno se to stalo tak rychle. Jeden neopatrný řidič, který si spletl brzdu s plynem, a Tomáš, který mě odstrčil z cesty. Všichni říkají, že mi zachránil život. Ale kdo zachrání mě teď, když je on pryč?

Maminka mě objímala a šeptala mi do vlasů: „Janičko, musíš být silná.“ Ale já jsem nechtěla být silná. Chtěla jsem zpátky svůj život – ten, kde jsme s Tomášem snili o svatbě na Vyšehradě, o dětech, o dovolené v Krkonoších. Místo toho jsem teď musela chodit po úřadech, vyřizovat pohřeb a vysvětlovat jeho rodičům, proč jsem ho nedokázala ochránit.

Tomášova maminka mi to nikdy neodpustila. „Kdybys ho nezdržovala tím svým povídáním, už by byl doma,“ řekla mi jednou v kuchyni, když jsme seděly nad studeným čajem. Její slova mě bodla jako nůž. Věděla jsem, že to není pravda, ale stejně jsem si to začala vyčítat. Každý večer jsem si přehrávala tu scénu znovu a znovu: co kdybychom šli domů dřív? Co kdybychom se vůbec nepotkali?

Moje kamarádka Petra se mi snažila pomoci. „Jani, musíš žít dál. Tomáš by to tak chtěl.“ Ale jak mám žít dál, když všechno kolem mě připomíná jeho? Jeho hrnek na kávu v poličce, jeho staré tenisky u dveří… Dokonce i náš pes Max čekal každý večer u dveří, jestli se Tomáš nevrátí.

Začala jsem chodit k psycholožce. Paní doktorka Novotná byla trpělivá a laskavá. „Jano, smutek je přirozený. Ale nesmíte v něm zůstat uvězněná.“ Snažila jsem se jí věřit. Psala jsem si deník, malovala obrázky a chodila na dlouhé procházky po Stromovce. Ale bolest neustupovala.

Jednoho dne mi přišel dopis od Tomášova otce. Psal mi, že mě chápe a že ví, jak moc jsme se milovali. „Tomáš byl šťastný s tebou,“ stálo tam. Poprvé po dlouhé době jsem plakala ne ze zoufalství, ale z vděčnosti. Možná přece jen nejsem viníkem všeho zlého.

Začala jsem pomalu nacházet sílu vrátit se do práce. Kolegové v knihovně byli ohleduplní, ale cítila jsem jejich pohledy. Všichni věděli, co se stalo. Někteří se mnou mluvili šeptem, jiní se mi vyhýbali úplně. Jen paní Hrdličková mi každý den nosila čaj a povídala o svých kočkách.

Jednoho dne přišel do knihovny mladý muž – Lukáš. Hledal knihu o ztrátě blízkého člověka. Dlouho jsme si povídali o tom, jak těžké je přijmout smrt někoho milovaného. „Někdy mám pocit, že už nikdy nebudu šťastný,“ řekl mi tiše. Chápavě jsem přikývla.

Začali jsme se vídat častěji – nejdřív jen jako přátelé. Sdíleli jsme své bolesti i malé radosti. Pomalu jsem si uvědomovala, že život může pokračovat dál, i když už nikdy nebude stejný.

Jednou večer jsme seděli na lavičce u Vltavy a Lukáš se mě zeptal: „Myslíš, že někdy dokážeš znovu milovat?“ Dlouho jsem mlčela. „Nevím,“ odpověděla jsem upřímně. „Ale chci to aspoň zkusit.“

Moje maminka měla radost, když viděla, že se zase usmívám. Ale Tomášova maminka mi poslala jen krátkou zprávu: „Doufám, že jsi konečně šťastná.“ Cítila jsem v tom výčitku i smutek.

Život není spravedlivý a někdy nám vezme všechno, co máme rádi. Ale možná právě proto musíme hledat sílu jít dál – kvůli sobě i kvůli těm, kteří tu už nejsou.

Někdy večer sedím u okna a dívám se na hvězdy. Přemýšlím: Kdybych mohla vrátit čas, udělala bych něco jinak? Nebo je všechno tak, jak má být? Co byste udělali vy na mém místě?