Když oběd znamená víc než jen jídlo: Příběh Matěje a jeho babičky

„Matěji, vrať ten tác a postav se dozadu,“ ozvalo se přede mnou, když jsem stál ve frontě na oběd. Hlas paní kuchařky byl tvrdý a nekompromisní. Všichni kolem mě ztichli. Cítil jsem, jak mi hoří tváře a v očích mě pálí slzy. „Nemáš zaplacené stravenky,“ dodala ještě hlasitěji, aby to slyšeli i ti vzadu.

Za mnou stál Honza s Davidem a už se pochechtávali. „Hele, Matěj nemá ani na řízek,“ sykl Honza a David se rozesmál. V tu chvíli bych nejradši zmizel. Vrátil jsem tác s jídlem a šoural se na konec fronty, kde už na mě čekal jen studený pohled paní kuchařky a prázdný talíř.

Celé odpoledne jsem seděl v lavici a přemýšlel, jak to doma řeknu babičce. Máma nám umřela před dvěma lety na rakovinu a táta od té doby jen pracuje na stavbě nebo spí. O všechno doma se stará babička Alena. Je jí už přes sedmdesát, ale pořád má energii na rozdávání. Jenže peněz je málo a někdy prostě nezbyde ani na ty pitomé stravenky.

Když jsem přišel domů, babička zrovna loupala brambory. „Tak co, Matýsku, jak bylo ve škole?“ zeptala se s úsměvem. Chtěl jsem jí to neříct, ale slzy mi vyhrkly do očí dřív, než jsem stačil něco říct. „Vyhodili mě z jídelny, protože nemáme zaplacené obědy,“ vyhrkl jsem mezi vzlyky.

Babička položila nůž na stůl a přišla ke mně. Objala mě tak pevně, až jsem měl pocit, že se rozpadnu na kousky. „To je ostuda pro ně, ne pro tebe,“ zašeptala mi do vlasů. „Zítra tam půjdu a všechno jim vysvětlím.“

Druhý den ráno jsme šli do školy spolu. Babička měla na sobě svůj starý kabát a v ruce igelitku s domácím koláčem. Ve sborovně jsme našli paní ředitelku Novotnou. „Paní ředitelko, omlouvám se, že nemáme zaplacené stravenky,“ začala babička klidně, ale v očích jí hořel vzdor. „Ale tohle se už nesmí opakovat. Můj vnuk není méněcenný jen proto, že máme málo peněz.“

Paní ředitelka se zamračila. „Chápu vaši situaci, paní Dvořáková, ale pravidla jsou pravidla.“

Babička položila koláč na stůl. „Pravidla jsou od toho, aby chránila děti, ne aby je ponižovala,“ řekla pevně.

Nakonec paní ředitelka slíbila, že se to už nestane a že mi škola pomůže s obědy přes sociální fond. Ale to nebylo všechno.

Ve třídě mě Honza s Davidem dál popichovali. „Chudák Matěj, jeho babka musela prosit o jídlo,“ smál se Honza. Tentokrát jsem ale neuhnul pohledem. „Aspoň mám někoho, kdo za mě bojuje,“ odpověděl jsem tiše.

Doma jsme s babičkou seděli u stolu a ona mi vyprávěla o tom, jak za války taky neměli co jíst a jak si lidé pomáhali. „Nikdy se nestyď za to, odkud pocházíš,“ řekla mi. „A nikdy nenech nikoho, aby tě kvůli tomu shazoval.“

Za pár dní přišla do školy inspekce z magistrátu kvůli stížnosti babičky. Najednou si mě všichni začali všímat jinak – učitelé byli milejší, spolužáci opatrnější. Jen Honza s Davidem zůstali stejní.

Jednou po škole jsem je potkal u hřiště. „Hele Matěji, nechceš nám koupit limonádu? Když už máš teď obědy zadarmo,“ rýpl si David.

„Nech toho,“ ozval se najednou Petr, který do té doby mlčel. „Tohle není sranda.“

Byl jsem překvapený – Petr byl vždycky tichý kluk v koutě. Ale jeho slova měla váhu. Od té doby už mě Honza s Davidem nechali být.

Časem jsem pochopil, že nejde jen o obědy nebo peníze. Jde o důstojnost a o to, jak se k sobě lidé chovají v těžkých chvílích. Babička mi ukázala, že i když jsme chudí, můžeme být hrdí.

Dnes už jsem dospělý a mám vlastní děti. Když jim dávám peníze na obědy, vždycky si vzpomenu na ten den ve školní jídelně a na babičku Alenu.

Někdy přemýšlím: Kolik dětí dnes zažívá to samé ponížení? A kolik z nich má někoho jako byla moje babička? Co byste udělali vy na mém místě?