Když minulost zaklepe na dveře: Návrat první lásky v lázeňském létě

„To snad není možné…“ vydechla jsem, když jsem ucítila jeho ruku na svém rameni. Hudba hrála, lidé se smáli, ale pro mě se čas na okamžik zastavil. Otočila jsem se a dívala se přímo do očí Pavlovi – tomu Pavlovi, kterého jsem naposledy viděla před čtyřiceti lety, když jsme spolu maturovali na gymnáziu v Plzni. V tu chvíli jsem zapomněla na všechny bolesti zad, na samotu, která mě poslední roky tížila, i na to, že jsem si slíbila, že do lázní jedu jen kvůli zdraví a klidu.

„Jano? Jsi to opravdu ty?“ zeptal se tiše, skoro nevěřícně. Měla jsem chuť utéct, schovat se mezi ostatními hosty, ale jeho hlas mě přikoval na místě. „Ano… Pavle. To jsem já.“

Chvíli jsme stáli v rozpacích. Všechno kolem nás jako by ztratilo barvy i zvuk. Vzpomínky se mi vrátily s nečekanou silou: naše první polibek pod kaštany u školy, nekonečné rozhovory o budoucnosti, sliby, které jsme si dali… a které jsme nikdy nesplnili. On tehdy odešel studovat do Brna, já zůstala doma kvůli nemocné mamince. Život nás rozdělil a každý jsme šli svou cestou.

„Půjdeme si zatančit?“ navrhl Pavel a já jen přikývla. Držel mě pevně, ale něžně – přesně tak, jak si pamatuji. „Víš, nikdy bych nevěřil, že tě ještě někdy potkám,“ řekl tiše. „Já taky ne,“ odpověděla jsem a snažila se potlačit slzy.

Tančili jsme mlčky, jen občas jsme se na sebe podívali a usmáli se. Po chvíli jsme si sedli ke stolu v rohu sálu. „Jak ses měla všechny ty roky?“ zeptal se. Zasmála jsem se hořce: „To je na dlouhé povídání. Ale řekněme, že život nebyl vždycky jednoduchý.“

Pavel mi vyprávěl o svém životě – o manželství, které skončilo rozvodem, o dětech, které žijí v zahraničí a ozývají se jen sporadicky. Já mu zase pověděla o svém muži Karlovi, který před třemi lety zemřel na rakovinu, o dceři Lucii, která má vlastní rodinu a na mě má čím dál méně času.

„Víš, někdy mám pocit, že jsem prožila celý život pro druhé,“ přiznala jsem se mu. „Nejdřív pro rodiče, pak pro Karla a Lucku… A teď? Teď nevím, co vlastně chci já sama.“

Pavel mě vzal za ruku. „Možná je čas začít žít i pro sebe.“

Zůstali jsme spolu až do konce večera. Když jsem se vracela do svého pokoje v lázeňském domě, hlavou mi vířily myšlenky. Co to znamená? Je možné začít znovu i v mém věku? Nebo je to jen iluze?

Druhý den ráno jsem měla v mobilu zprávu: „Jano, nechceš jít dnes na procházku kolem řeky? Pavel.“ Usmála jsem se a odpověděla: „Ráda.“

Procházeli jsme se podél Ohře a povídali si o všem možném – o knihách, filmech, o tom, jak se svět změnil. Bylo to tak přirozené… až mě to děsilo. Večer jsme zašli do kavárny U Tří růží. Seděli jsme u okna a pozorovali déšť.

„Víš, Lucka by mě asi nepochopila,“ řekla jsem najednou. „Myslí si, že bych měla být pořád ta silná máma, která všechno zvládne sama.“

Pavel se zamračil: „A co chceš ty?“

Nevěděla jsem. Opravdu nevěděla.

Další dny jsme trávili spolu – výlety do okolí, večery s hudbou, dlouhé rozhovory. Začala jsem znovu cítit radost ze života. Ale s každým dnem rostl i můj strach. Co když je to jen krátké poblouznění? Co když tím zklamu svou rodinu?

Jednoho večera mi Lucka zavolala: „Mami, slyšela jsem od paní Novotné, že tě někdo viděl s nějakým pánem… Co to má znamenat?“ Její hlas byl ostrý a plný nepochopení.

„Lucko, je mi už přes šedesát. Myslíš si, že nemám právo být šťastná?“ vyhrkla jsem.

„Ale mami! Táta je teprve tři roky po smrti! Co by tomu řekli lidi?“

„A co říkám já?“ odpověděla jsem tiše.

Po tom hovoru jsem dlouho nemohla usnout. Přemýšlela jsem o tom, jak moc nás v Česku pořád svazují předsudky – co si kdo pomyslí, co je správné a co ne. Proč by žena po šedesátce nemohla začít znovu milovat?

Pavel mě objal a řekl: „Jano, život je krátký. Neztrácej čas tím, co si myslí ostatní.“

Nakonec jsem se rozhodla – zůstanu s Pavlem ještě pár dní v lázních a uvidíme, co bude dál. Možná to nebude jednoduché. Možná přijdu o přízeň dcery nebo některých známých. Ale poprvé po letech mám pocit, že žiju opravdu pro sebe.

A tak se ptám: Máme právo na štěstí i ve stáří? Nebo bychom měli celý život žít jen podle očekávání druhých? Co byste udělali vy na mém místě?