Když mi Martin navrhl manželství, řekla jsem ne a vzala si Tomáše. Po dvaceti letech jsem Martina znovu potkala a všechno se změnilo.

„Proč jsi mi to udělala, Jano?“ Martinův hlas se mi zarýval do srdce jako ledová dýka. Stáli jsme uprostřed zaprášené chodby naší staré základky, kde jsme kdysi spolu sedávali v lavici a snili o velkém světě. Teď, po dvaceti letech, jsme tu stáli jako cizinci, každý s vlastním životem, vlastními jizvami.

Vzpomínám si, jak jsem tehdy v osmnácti seděla na lavičce u rybníka a Martin mi podával prstýnek. „Vezmeš si mě?“ zeptal se tiše, s očima plnýma naděje. Místo odpovědi jsem začala plakat. „Martine, já… nemůžu. Chci víc. Chci do Prahy, chci studovat, chci… něco jiného.“

Martin byl vždycky ten kluk odvedle – hodný, spolehlivý, ale bez velkých ambicí. Já jsem toužila po životě, který by nebyl jen kopií života mých rodičů – máma v místní školce, táta v továrně. Chtěla jsem být někdo. A Tomáš… Tomáš byl můj lístek z maloměsta. Syn místního podnikatele, sebevědomý, s plánem na vlastní firmu v Praze.

Moje máma mi tehdy říkala: „Janičko, štěstí není v penězích ani v Praze. Štěstí je doma.“ Já ji neposlouchala. Vždyť co ona ví o štěstí? Nikdy nebyla nikde dál než v Brně.

Svatba s Tomášem byla velká, okázalá. Všichni říkali, jaké mám štěstí. Jen Martin stál vzadu v kostele a díval se na mě pohledem, který mě pronásledoval ještě roky.

První roky v Praze byly jako sen. Nový byt na Vinohradech, večírky, dovolené v Chorvatsku i Itálii. Tomáš rozjížděl firmu a já studovala žurnalistiku. Jenže pak přišla první krize – Tomáš začal být pořád v práci, doma byl jen tělem. Když přišel večer domů, byl unavený a podrážděný.

„Jano, nemůžeš být chvíli zticha? Mám toho dneska dost!“ křikl na mě jednou, když jsem mu chtěla vyprávět o svém článku.

Začala jsem se cítit sama. Kamarádky z vysoké se rozprchly po světě, máma mi chyběla víc než kdy dřív. S Tomášem jsme se odcizovali. Když se nám narodila dcera Klárka, doufala jsem, že nás to spojí. Ale Tomáš byl pořád pryč.

Jednou jsem ho načapala s kolegyní z práce. „To není tak, jak si myslíš,“ hájil se. Ale bylo to přesně tak.

Rozvod byl tichý a studený. Zůstala jsem s Klárkou sama v Praze, bez peněz a bez iluzí. Pracovala jsem na poloviční úvazek v redakci místních novin a večer psala články na internet za pár korun.

Roky plynuly a já se naučila žít sama pro sebe i pro Klárku. Ale někde uvnitř mě hlodal pocit prázdnoty – co kdybych tehdy řekla ano Martinovi?

A pak přišlo to setkání na třídním srazu po dvaceti letech. Nechtělo se mi tam – bála jsem se pohledů lidí z města, kteří si šeptali o mém rozvodu i o tom, jak jsem „spadla z Prahy zpátky na zem“.

Martin tam byl taky. Starší, prošedivělý, ale pořád s těma laskavýma očima. „Ahoj Jano,“ usmál se na mě a já měla pocit, že se vracím domů.

Seděli jsme spolu dlouho do noci na lavičce před školou a povídali si o všem možném – o dětech (on měl dvě), o práci (učil na místní škole), o životě.

„Víš,“ řekl najednou tiše, „já tě nikdy nepřestal mít rád.“

Zamrazilo mě. „Martine… já… tolikrát jsem si přála vrátit čas.“

„To nejde,“ pousmál se smutně. „Ale možná můžeme začít znovu.“

Bylo to zvláštní – tolik let jsem utíkala před minulostí a teď mě dohnala právě tady, kde všechno začalo.

Začali jsme si psát a vídat se častěji. Klárka si s jeho dětmi rozuměla hned od začátku. Máma byla šťastná – „Vidíš, že štěstí je doma,“ říkala.

Ale nebylo to jednoduché. Lidé ve městě měli pořád své řeči – „Jana si myslí, že je něco víc,“ šeptaly sousedky na náměstí. Tomáš mi jednou napsal zprávu: „Doufám, že jsi konečně spokojená.“

Někdy mě přepadne strach – co když zase uteču? Co když zase udělám chybu? Ale pak vidím Martina s Klárkou na zahradě a cítím klid.

Možná jsem musela projít vším tím zklamáním a bolestí, abych pochopila, co je opravdu důležité.

Někdy večer sedím u okna a ptám se sama sebe: Udělala bych dnes stejné rozhodnutí? A co byste udělali vy? Je lepší jít za svými sny za každou cenu, nebo dát přednost lásce a domovu?