Když mi cizí žena zakázala kojit v parku: Příběh o odvaze a mateřství

„To snad nemyslíte vážně! Tady, na veřejnosti?“ ozvalo se za mými zády, když jsem zrovna přikládala malou Aničku k prsu. Slunce svítilo, ptáci zpívali a já si na chvíli připadala jako normální máma, která se snaží přežít další den na mateřské. Ale ten hlas mě vrátil zpátky do reality. Otočila jsem se a spatřila ženu kolem padesátky, s přísným výrazem a kabelkou pevně sevřenou v ruce.

„Promiňte?“ vydechla jsem, protože jsem si nebyla jistá, jestli slyším správně.

„Tohle byste měla dělat doma! Je to nevhodné. Jsou tu děti!“ pokračovala a rozhlédla se kolem, jako by hledala spojence. Nikdo si nás ale nevšímal. Jen pár maminek na druhé straně hřiště, které se tvářily rozpačitě.

V tu chvíli se mi sevřel žaludek. V hlavě mi běžely myšlenky: Mám se omluvit? Mám odejít? Ale proč bych měla? Anička byla hladová a já dělala jen to, co je pro ni nejlepší. Vzpomněla jsem si na rozhovory s mojí mámou, která mi vždycky říkala: „Neboj se stát si za svým.“

„Paní, moje dcera má hlad. Kojení je přirozené. Nevidím důvod, proč bych měla odcházet,“ odpověděla jsem tiše, ale pevně.

Žena protočila oči. „To říkáte vy mladí! Za nás by tohle nikoho ani nenapadlo.“

Cítila jsem, jak mi stoupá krev do tváří. „Za vás možná ne, ale dneska už víme, jak je kojení důležité. A zákon mi to nezakazuje.“

„To je mi jedno! Je to nechutné!“ odsekla a otočila se na podpatku.

Chvíli jsem tam seděla jako opařená. Anička spokojeně sála a já měla chuť brečet i křičet zároveň. Proč je pořád tak těžké být mámou v Česku? Proč musím obhajovat něco tak základního?

Když jsem přišla domů, vyprávěla jsem všechno manželovi Petrovi. „To snad není možný,“ rozčiloval se. „Měla jsi jí říct, ať si hledí svého.“

„Řekla jsem jí to,“ odpověděla jsem a poprvé za celý den se mi trochu ulevilo.

Ale večer, když Anička usnula, začaly mě hryzat pochybnosti. Co když měla ta žena pravdu? Co když jsem opravdu někoho pohoršila? Otevřela jsem Facebook a napsala do skupiny pro maminky: „Stalo se vám někdy, že vás někdo napomenul za kojení na veřejnosti?“

Během pár minut se pod příspěvkem objevily desítky komentářů. Jedna maminka psala: „Mě vyhodili z kavárny!“ Další: „V tramvaji na mě někdo křičel.“ A pak přišly i povzbudivé zprávy: „Neboj se, děláš to správně!“ „Kojení je normální!“

Najednou jsem cítila obrovskou vlnu podpory. Nejen od cizích žen na internetu, ale i od kamarádek, které mi psaly do zpráv. „Kláro, jsi statečná,“ napsala mi Lenka. „Já bych asi utekla.“

Druhý den jsem šla s Aničkou znovu do parku. Tentokrát jsem si sedla na stejnou lavičku. Srdce mi bušilo až v krku, ale rozhodla jsem se nenechat se zastrašit.

Vedle mě si přisedla mladá maminka s chlapečkem. Usmála se na mě: „Nebojte, já taky kojím venku. Lidi jsou někdy hrozní.“

Zasmály jsme se tomu spolu a já si uvědomila, že nejsem sama.

Od té doby už nemám strach kojit venku. Když mě někdo napomene, vím, že mám právo být tam, kde chci – stejně jako moje dcera má právo jíst, když má hlad.

Ale pořád mě to trápí. Proč je v naší společnosti pořád tolik předsudků? Proč je mateřství tak těžké? A kdy už konečně začneme podporovat ženy místo toho, abychom je soudili?

Možná právě proto píšu tenhle příběh – abych ukázala ostatním maminkám, že nejsou samy. A taky abych se zeptala: Jak byste reagovali vy? Máme právo kojit své děti kdekoliv? Nebo bychom se měly schovávat? Co myslíte?