Když láska bolí: Příběh Jany a Karla

„Jano, ty ses zbláznila?!“ křičela na mě máma, když jsem jí poprvé řekla, že chodím s Karlem. Stála jsem v kuchyni, ruce se mi třásly a v hlavě mi hučelo. „Vždyť je to skoro jako tvůj děda! Co si o tobě lidi pomyslí?“ Její slova mě bodala do srdce, ale já už dávno věděla, že cesta zpět není. Karel byl všechno, co jsem kdy hledala – laskavý, moudrý, vtipný. Jenže byl taky o čtyřicet let starší.

Poprvé jsme se potkali v knihovně na náměstí. Já tam chodila studovat na státnice z pedagogiky, on si půjčoval detektivky. Vždycky mě fascinovalo, jak dlouho dokáže stát u regálu a vybírat si knihu. Jednou jsem mu pomohla najít Škvoreckého „Zbabělce“ a on mě pozval na kávu do malé kavárny naproti. Povídali jsme si celé odpoledne a já měla pocit, že jsem konečně našla někoho, kdo mi rozumí.

Jenže realita byla jiná. Když jsem poprvé přivedla Karla domů, táta se na něj ani nepodíval. „Tohle není normální,“ řekl jen suše a odešel do dílny. Bratr Petr se mi vysmál: „Tak tohle bude vesnice řešit ještě za deset let!“ A kamarádky? Některé se mnou přestaly mluvit úplně.

Karel byl trpělivý. „Janičko, jestli chceš odejít, pochopím to,“ říkal mi často večer, když jsme seděli u něj v obýváku a poslouchali staré vinylové desky. Ale já nechtěla odejít. Nikdy jsem nezažila takovou blízkost jako s ním. On mě učil chápat svět jinak – pomaleji, s větší pokorou.

Jednou večer jsme šli spolu na procházku kolem řeky. Bylo léto, voněly lípy a já cítila, jak mi buší srdce. „Kdybys mohla změnit jednu věc na našem vztahu, co by to bylo?“ zeptal se tiše. Chvíli jsem mlčela. „Abychom nemuseli pořád něco vysvětlovat. Abychom mohli být prostě spolu.“

Jenže vysvětlování nikdy neskončilo. Když jsme šli po městě ruku v ruce, lidé se otáčeli. V obchodě na nás prodavačka koukala skrz prsty. Jednou mi dokonce sousedka paní Novotná řekla: „Tohle je ostuda! Vaše maminka musí být nešťastná.“

Nejhorší ale bylo, když jsem zjistila, že Karel je nemocný. Seděla jsem u jeho postele v nemocnici a držela ho za ruku. „Janičko, nechci ti brát mládí,“ šeptal slabě. „Máš celý život před sebou.“ Slzy mi tekly po tváři a já si uvědomila, že ho miluju víc než kdy dřív.

Po jeho návratu domů jsem se rozhodla – zůstanu s ním, i kdybych měla přijít o všechny přátele i rodinu. Máma mě prosila: „Jano, vrať se domů! Najdi si někoho svého věku!“ Ale já už nemohla couvnout.

Jednoho dne jsme seděli na lavičce v parku a Karel mi položil ruku na koleno. „Víš, co je nejhorší?“ zeptal se. „Že lidé zapomínají na to nejdůležitější – že láska není o číslech.“

Začala jsem psát deník o našem vztahu. Potřebovala jsem někde ventilovat bolest i radost. Psala jsem o tom, jak jsme spolu pekli bábovku, jak jsme se smáli u starých filmů nebo jak jsme plakali při špatných zprávách od lékaře.

Jednoho dne mi přišla zpráva od kamarádky Lucie: „Promiň, byla jsem hloupá. Jestli jsi šťastná, tak ti fandím.“ Poprvé po dlouhé době jsem cítila naději.

Karel se postupně zhoršoval. Jeho nemoc byla neúprosná a já věděla, že náš čas je omezený. Každý den jsem mu četla z jeho oblíbených knih a on mi vyprávěl historky z mládí – o tom, jak jezdil na vandry po republice nebo jak poprvé políbil dívku pod Petřínem.

Poslední večer jsme spolu seděli u okna a dívali se na hvězdy. „Jano,“ zašeptal Karel, „děkuju ti za všechno.“ Držela jsem ho za ruku až do rána.

Po jeho smrti jsem byla zlomená. Ale věděla jsem, že bych neměnila ani jediný den našeho společného života. Naučil mě milovat bez podmínek a nebát se být jiná.

Dnes často přemýšlím: Proč lidé soudí lásku podle věku? Není důležitější to, co cítíme uvnitř? Co byste udělali vy na mém místě?