Když děti zapomenou: Příběh opuštěné matky na pražském sídlišti

„Mami, já fakt nemůžu, mám toho v práci nad hlavu,“ ozvalo se z telefonu, zatímco jsem v ruce svírala účtenku z lékárny a přemýšlela, jestli si dneska koupím radši chleba nebo prášky na tlak. Hlas mé dcery Jitky byl unavený, podrážděný. „A co Honza? Ten by mohl přijet aspoň na víkend,“ zkusila jsem ještě. „Mami, Honza má teď malýho a Lucka je pořád nemocná. Musíš to pochopit.“ Ticho. Pak už jen pípnutí a ticho v bytě, které mě dusilo.

Nikdy bych nevěřila, že skončím takhle. Když jsme s Karlem před čtyřiceti lety dostali tenhle byt na Jižním Městě, byla jsem šťastná. Panelák byl nový, děti malé, svět před námi. Karel pracoval jako elektrikář v Metrostavu, já v samoobsluze na rohu. Každou korunu jsme obraceli dvakrát, ale nikdy nám nic nechybělo. Děti měly kroužky, jezdili jsme na dovolenou do Krkonoš, v neděli voněla kuchyně svíčkovou a smíchem.

„Jitko, pojď pomoct s bramborama!“ volala jsem tehdy do dětského pokoje. „Za chvíli, mami!“ ozvalo se a já se usmívala. Byla to krásná léta. Všechno jsme dělali pro děti. Když chtěla Jitka na gympl, šetřili jsme na doučování. Honzovi jsme koupili kytaru, i když jsme věděli, že to bude znamenat měsíc bez masa. Ale byli jsme rodina.

Pak přišla revoluce a všechno se změnilo. Karel přišel o práci, já taky. Bylo to těžké období, ale drželi jsme spolu. Děti vyrostly, odešly studovat do Brna a do Plzně. Byla jsem pyšná. „Mami, jednou ti to všechno vrátíme,“ říkala Jitka, když odjížděla na kolej.

Jenže život není pohádka. Karel dostal infarkt a během týdne byl pryč. Najednou jsem byla sama v třípokojovém bytě. Děti přijely na pohřeb, objaly mě a zase odjely. První měsíce volaly často, pak čím dál míň.

Začala jsem šetřit ještě víc. Důchod nebyl velký a nájem rostl. „Mami, prodáme byt a půjdeš do menšího,“ navrhovala Jitka po telefonu. „A kam bych šla? Tady mám všechno,“ bránila jsem se. „Ale vždyť už tu nikoho nemáš,“ řekla tiše.

Jednou jsem upadla v koupelně a ležela tam dvě hodiny, než mě našla sousedka paní Novotná. „Musíte si zavolat děti,“ říkala mi u čaje. „Volám jim pořád,“ odpověděla jsem a cítila slzy v očích.

Začala jsem prodávat věci z bytu – starý porcelán po mamince, Karlovy knihy o elektrotechnice, dokonce i obraz od Strettiho, co visel nad gaučem od svatby. Za ty peníze jsem si koupila uhlí a trochu lepší jídlo.

Jednou večer jsem seděla u okna a dívala se na světla paneláků naproti. Všude rodiny, smích, televize hraje nahlas. U mě ticho a studený čaj. Najednou mi došlo, že už nejsem pro děti důležitá. Že jsem jen povinnost.

„Jitko, potřebovala bych půjčit na léky,“ napsala jsem jednou esemesku. Odpověď přišla až za dva dny: „Promiň mami, teď fakt nemůžu.“

Začala jsem chodit do charity pro polévku a občas si sedla s kelímkem ke kostelu svatého Václava. Nikdo mě nepoznával – bývalá prodavačka z rohu teď žebrala o drobné.

Jednou mě tam uviděla sousedka z vedlejšího vchodu. „Paní Marie? To snad ne…“ řekla zděšeně a rychle odešla.

Doma jsem seděla dlouho do noci a přemýšlela: Kde se stala chyba? Vychovali jsme děti špatně? Nebo je dnešní svět prostě takový?

Před týdnem mi volala Jitka: „Mami, prodali jsme s Honzou ten byt v Plzni po babičce. Potřebujeme peníze na hypotéku.“ Jen jsem mlčela.

Dnes ráno mi přišel dopis od úřadu: zvýšení nájmu o dalších 800 korun. Sedím u stolu a počítám drobné do peněženky.

Možná jsem byla moc obětavá. Možná jsem měla myslet víc na sebe…

Řekněte mi – opravdu je normální, že rodiče dávají dětem všechno a pak zůstanou sami? Co byste udělali vy na mém místě?