Když dcera přišla: Hořkost zapomenutí v nemocničním pokoji

„Zase jste mi zapomněli přinést čaj bez cukru!“ ozvalo se z postele číslo tři, sotva jsem vešla na pokoj. Paní Libuše, která tu ležela už pátý den, byla známá svým nekompromisním postojem ke sladkému. „Promiňte, paní Libuše, hned to napravím,“ usmála jsem se a snažila se skrýt únavu po dvanáctihodinové směně.

Libuše byla zvláštní žena. I když jí bylo přes osmdesát, její oči zářily životem a její jazyk byl ostřejší než skalpel primáře Novotného. Každý den mi vyprávěla o svém mládí v Brně, o tom, jak s manželem Františkem stavěli chatu v Beskydech, a jak jí dcera Jana kdysi slíbila, že ji nikdy nenechá samotnou. „Víte, slečno Zdeno,“ říkávala mi důvěrně, „člověk si myslí, že rodina je všechno. Ale někdy je to jen slovo.“

První týden byl klidný. Libuše si zvykla na režim oddělení, občas si postěžovala na jídlo nebo na hlučného spolupacienta pana Karla. Ale pak přišla sobota a s ní i návštěvy. Do pokoje vešla žena kolem padesátky, elegantní, s drahou kabelkou a výrazem, který říkal: „Nemám čas.“ Jana. Libušina dcera.

„Ahoj mami,“ pronesla chladně a posadila se na židli u okna. Libuše se rozzářila jako dítě pod stromečkem. „Janičko! Tak ráda tě vidím! Přinesla jsi mi ty švestkové knedlíky?“ Jana se zamračila. „Mami, víš, že nemám čas běhat po obchodech. Musela jsem ještě do práce a pak zařizovat věci s Tomášem.“

Libuše zmlkla. V očích jí na okamžik probleskla bolest, kterou jsem do té doby neviděla. Snažila jsem se být nenápadná, ale nemohla jsem odtrhnout pohled. Jana vytáhla mobil a začala vyřizovat e-maily. „Mami, musíš být rozumná. Nemůžu tu být pořád. Máš tu sestry.“

Po návštěvě byla Libuše jako vyměněná. Přestala vyprávět historky, odmítala jídlo i léky. Když jsem jí večer měřila tlak, šeptla: „Proč mě tu vlastně nechali? Proč si mě nikdo nevezme domů?“

Další dny byly těžké. Libuše se uzavřela do sebe. Když jsem ji povzbuzovala, jen mávla rukou: „Zdeničko, vy jste hodná holka, ale rodinu nenahradíte.“ Jednou v noci jsem ji našla plakat do polštáře. „Víte, co je nejhorší?“ vzlykala tiše. „Že jsem pro ně už jen stará přítěž.“

Jednoho odpoledne přišla Jana znovu. Tentokrát byla rozčílená. „Mami, proč mi voláš pořád? Nemůžu ti pořád zvedat telefon! Máme toho s Tomášem dost!“ Libuše jen tiše seděla a dívala se z okna. Po Janině odchodu mi řekla: „Když byla malá, zpívala jsem jí ukolébavky každou noc. Teď bych dala všechno za jedno obejmutí.“

Situace se vyhrotila, když Libuše upadla v koupelně. Naštěstí bez vážných následků, ale Jana přijela až večer – rozčilená a podrážděná. „Tohle už nejde! Mami, musíš do domova! Já to nezvládám!“ Libuše se rozplakala přímo před ní. Já stála v rohu a cítila bezmocný vztek.

Po té scéně se Libuše uzavřela úplně. Přestala mluvit i jíst. Lékaři rozhodli o převozu do LDNky v Bohunicích. Když ji odváželi na vozíku, chytila mě za ruku: „Zdeničko, děkuju vám za všechno. Jen… kdyby rodina byla jako vy.“

Doma jsem dlouho nemohla usnout. V hlavě mi zněla její slova a pohled zlomené ženy mě pronásledoval ještě týdny.

Proč je pro nás tak těžké být tu pro své blízké ve chvílích, kdy nás nejvíc potřebují? A opravdu musí stáří znamenat samotu a zapomnění? Co si o tom myslíte vy?