Když chleba nestačí: Příběh jedné matky v nouzi

„Aleno, už zase jsi koupila jen rohlíky a máslo? Děti potřebují pořádné jídlo!“ ozvalo se z kuchyně, sotva jsem zavřela dveře od bytu. Máma stála u sporáku, ruce v bok, a její pohled byl ostřejší než nůž na chleba. V tu chvíli jsem měla chuť se rozbrečet. Můj nejmladší syn Honzík se mi schoval za nohu a tiše špitl: „Mami, bude dneska polívka?“

„Bude, Honzíku,“ usmála jsem se na něj, i když jsem věděla, že v lednici je jen pár brambor a zbytek mrkve. Zase budu muset improvizovat. V hlavě mi běžely všechny účtenky za poslední týden – školní obědy pro dvě starší děti, plenky pro nejmladšího, tramvajenka, nájem. A na účtu sotva tisícovka.

Máma mě sledovala a pak si povzdechla: „Aleno, já vím, že to nemáš lehké. Ale proč sis pořizovala tolik dětí, když nemáš pořádného chlapa ani peníze?“ Její slova mě bodla do srdce. Vždycky jsem chtěla velkou rodinu. Můj bývalý manžel Petr nás opustil před dvěma lety – prý už toho má dost. Od té doby jsem na všechno sama.

„Mami, prosím tě, už to neřeš. Děti jsou moje radost. Nějak to zvládneme,“ snažila jsem se zachovat klid, ale v očích mě pálily slzy.

„Zvládneme? Ty zvládáš jen přežívat! Podívej se na sebe – unavená, vyčerpaná… Kdy sis naposledy koupila něco pro sebe? Nebo byla u kadeřnice?“

Zasmála jsem se hořce: „To je teď to poslední, co řeším.“

Večer, když děti usnuly, seděla jsem u kuchyňského stolu a počítala drobné. Máma už spala v pokoji vedle – bydlí s námi od té doby, co ovdověla. Někdy mám pocit, že místo pomoci je to další starost navíc. Ale vím, že ji potřebuju – hlavně kvůli dětem.

V práci v supermarketu mám jen poloviční úvazek. Snažila jsem se najít něco lepšího, ale kdo vezme matku čtyř dětí? Každý pohovor končí stejně: „A jak byste zvládala směny? Máte hlídání?“ A já vždycky cítím tu hanbu a bezmoc.

Jednou večer přišla dcera Anička za mnou do kuchyně. „Mami, ve škole se mi smáli, že nemám značkové boty. Proč nemůžeme mít to samé jako ostatní?“

Objala jsem ji a cítila její drobné ramínko třást se vzlyky. „Aničko, já vím, že to není fér. Ale máme jeden druhého a to je důležitější než boty.“

Ale sama sobě jsem lhala. Věděla jsem, jak moc bolí být jiná. Sama jsem vyrůstala v paneláku na Žižkově a máma dělala všechno možné, abychom přežili. Teď se historie opakuje.

Jednoho dne přišla máma s nápadem: „Aleno, měla bys požádat o sociální dávky. Nebo aspoň o příspěvek na bydlení.“

„Mami, už jsem tam byla třikrát! Pořád chtějí nové papíry a potvrzení. Je to ponižující.“

„Ale děti za to nemůžou! Musíš myslet na ně!“

V tu chvíli jsem vybuchla: „A myslíš si snad, že nemyslím? Každý den přemýšlím jen o tom, jak je uživím! Ty si myslíš, že mě to baví? Že mě baví prosit cizí lidi o pomoc?“

Máma mlčela a pak tiše řekla: „Já tě chápu… Ale někdy mám strach, že se z toho zblázníš.“

Další ráno jsem šla s dětmi do školy a ve dveřích potkala sousedku paní Novotnou. „Alenko, nechcete nějaké oblečení po vnoučatech? Je skoro nové.“

Cítila jsem stud i vděčnost zároveň. „Děkuju moc… To by nám pomohlo.“

Doma jsem balík otevřela a viděla barevné mikiny a trička. Děti jásaly. Ale já cítila další bodnutí do srdce – neumím jim dopřát ani obyčejné věci.

Večer jsem seděla s mámou u čaje a ona mi položila ruku na rameno: „Aleno… možná bys měla zkusit najít si někoho nového. Někoho, kdo by ti pomohl.“

„Mami… já už nevěřím nikomu. Petr mi slíbil všechno a pak odešel. Nechci riskovat další zklamání – hlavně kvůli dětem.“

Máma mlčela a já cítila její lítost i bezmoc.

Někdy večer přemýšlím: Kde jsem udělala chybu? Měla jsem zůstat s Petrem i přes jeho nevěry? Nebo jsem měla poslouchat mámu a mít jen jedno dítě? Ale když vidím děti spát vedle sebe v posteli a slyším jejich smích ráno u snídaně… vím, že bych neměnila.

Ale někdy si říkám: Jak dlouho ještě vydržím? Co když už nikdy nebude líp?

A co vy? Myslíte si, že je lepší mít méně dětí a žít v pohodlí? Nebo stojí za to bojovat za rodinu i přes všechny překážky?