Hostem ve vlastním životě: Když se máma stane jen návštěvou

„Mami, proč si k nám nepřijdeš na chvíli odpočinout? Je ti už přes sedmdesát, neměla bys být pořád sama v tom malém bytě,“ naléhala na mě dcera Jana, zatímco jsem v ruce svírala hrnek s čajem a dívala se z okna na šedivou ulici. Věděla jsem, že má pravdu – samota mě tížila čím dál víc, ale zároveň jsem se bála. Bála jsem se, že ztratím poslední zbytky svého soukromí, svého světa.

„Janičko, já nevím… Už jsem si zvykla. A co když vám budu na obtíž?“ odpověděla jsem tiše, ale ona jen mávla rukou.

„Nebudeš! Emma tě bude mít pořád u sebe a my taky. Bude to lepší pro všechny.“

A tak jsem jednoho deštivého březnového dne sbalila pár tašek a přestěhovala se do jejich bytu na pražském sídlišti. Jana s manželem Petrem mi připravili malý pokojík vedle Emminy dětského pokoje. Ze začátku to vypadalo idylicky – Emma mě vítala s otevřenou náručí, Petr byl milý a Jana se snažila, abych se cítila jako doma.

Jenže brzy jsem pochopila, že doma už nejsem. Každé ráno jsem vstávala dřív než ostatní, abych neblokovala koupelnu. Když jsem chtěla uvařit svůj oblíbený guláš, Jana mi řekla: „Mami, dneska máme s Petrem dietu, uděláme si salát.“ Když jsem si pustila rádio trochu hlasitěji, Petr přišel a požádal mě, abych to ztlumila, protože pracuje z domova.

Začala jsem se cítit jako návštěva. Jako někdo, kdo musí žádat o svolení, když chce otevřít okno nebo pověsit prádlo. Emma za mnou chodila méně a méně – měla své kamarádky a kroužky. Jana byla pořád v práci nebo na telefonu. Petr mě zdravil zdvořile, ale nikdy jsme si neměli co říct.

Jednou večer jsem zaslechla jejich rozhovor za zavřenými dveřmi:

„Myslíš, že tu máma bude ještě dlouho? Je to tu nějak těsné…“
„Petře, prosím tě! Je to moje máma. Nemůžu ji přece nechat samotnou.“
„Já vím… Ale už nemáme žádné soukromí.“

Ležela jsem na posteli a slzy mi stékaly po tváři. Připadala jsem si zbytečná. Vždycky jsem dělala všechno pro rodinu – vařila, prala, starala se o děti i o manžela. A teď? Teď jsem byla jen přítěží.

Začala jsem chodit ven na dlouhé procházky. Sedávala jsem v parku na lavičce a pozorovala ostatní lidi – maminky s kočárky, staré páry držící se za ruce. Přemýšlela jsem o svém životě. O tom, jak rychle utekl čas. O tom, jak jsme s manželem Františkem kdysi snili o chalupě na Šumavě a o vnoučatech pobíhajících po zahradě.

Jednoho dne za mnou přišla Emma:

„Babičko, proč jsi smutná?“

Objala mě a já jí pohladila po vlasech.

„Jen tak přemýšlím, zlatíčko.“

Chtěla jsem jí říct pravdu – že se cítím sama i mezi svými nejbližšími. Ale nechtěla jsem ji zatěžovat svými starostmi.

Napětí doma rostlo. Jana byla podrážděná, Petr odtažitý. Jednou večer jsme se pohádaly kvůli maličkosti – zapomněla jsem koupit mléko.

„Mami, nemůžeš aspoň jednou myslet na ostatní? Pořád jen sedíš a vzpomínáš!“ vybuchla Jana.

„Já… já už asi neumím být užitečná,“ zašeptala jsem.

V tu chvíli mi došlo, že už nejsem součástí jejich života. Byla jsem jen hostem – někým, kdo překáží v jejich každodenním rytmu.

Začala jsem uvažovat o návratu do svého bytu. Bylo tam ticho a samota, ale aspoň tam byl můj svět – moje fotografie na stěnách, moje knihy, můj klid.

Jednoho rána jsem sbalila tašku a šla za Janou do kuchyně.

„Janičko, vrátím se domů. Tady už pro mě není místo.“

Dívala se na mě překvapeně i provinile.

„Mami… já nevím, co říct.“

„Nic neříkej. Děkuju za všechno. Ale člověk musí mít svůj domov.“

Odjela jsem tramvají zpátky do svého malého bytu. Seděla jsem u okna a dívala se na známou ulici. Bylo mi smutno i úlevně zároveň.

Někdy přemýšlím: Je lepší být sama ve svém světě, nebo hostem v cizím? Kde vlastně člověk opravdu patří? Co byste udělali vy na mém místě?