Dvacet let ticha: Příběh sousedství, které roztrhl jeden čin

„Tak ty si myslíš, že tvoje dcera je lepší než moje?“ Helena stála ve dveřích, ruce v bok, oči plné hněvu. Bylo to před dvaceti lety, ale ten okamžik mám vrytej do paměti jako jizvu. Tehdy jsem jí odpověděla něco, co bych dnes už nikdy neřekla – něco zbytečně ostrého, co se nedalo vzít zpět. Dveře mezi našimi byty se zabouchly a od té chvíle mezi námi panovalo ticho hustší než zima v lednu.

Bydlela jsem v tom paneláku na Jižním Městě už od svatby s Karlem. Helena s Frantou se nastěhovali o rok později. Naše děti – moje Jana a její Petr – byly skoro stejně staré, hrály si spolu na chodbě, stavěly bunkry z krabic a v zimě sáňkovaly na kopci za domem. Všechno bylo jednoduché, dokud nepřišla ta hádka kvůli přijímačkám na gympl. Helena byla přesvědčená, že jsem podstrčila učitelce nějaký dárek, aby Jana dostala lepší známku z češtiny. Byla to lež, ale ona tomu věřila a já jí to nikdy nedokázala odpustit.

Od té doby jsme kolem sebe chodily jako cizí. Ráno jsme se míjely na chodbě – ona s igelitkou do práce, já s kabelkou a klíči v ruce – a ani jedna nepozdravila. Na schůzích SVJ jsme seděly na opačných koncích stolu a když někdo navrhl společnou akci pro děti, radši jsem odešla dřív. Karel se mi smál, že jsme jak dvě staré báby z nějakého televizního seriálu. Ale pro mě to byla otázka cti.

Roky plynuly. Děti vyrostly, odstěhovaly se. Karel mi umřel na infarkt jednoho podzimního rána – byl to šok, který mě na dlouho ochromil. Helena ovdověla o dva roky později. Občas jsem ji slyšela plakat přes zeď, ale nikdy jsem nezaklepala. Možná jsem měla, ale hrdost mi to nedovolila.

Jednoho rána jsem šla vynést odpadky a na chodbě jsem zahlédla sanitku. Z Helenina bytu vyběhl Petr, bledý jak stěna. „Maminka… spadla v koupelně,“ řekl mi roztřeseným hlasem. V tu chvíli jsem zapomněla na všechny křivdy. Pomohla jsem mu najít její doklady a sbalit tašku do nemocnice. Když ji odváželi, držela mě za ruku a šeptala: „Promiň.“

Seděla jsem pak sama v kuchyni a poprvé po letech brečela kvůli někomu jinému než sobě. Najednou mi došlo, jak moc mi chyběla – její smích, její rady ohledně vaření i to věčné dohadování o tom, kdo má lepší rajskou omáčku.

Když se Helena vrátila z nemocnice, byla slabá a potřebovala pomoc. Petr byl často v práci a já… prostě jsem začala nosit polévky přes chodbu. Nejdřív jsme spolu nemluvily skoro vůbec – jen „děkuju“ a „nemáte zač“. Ale jednoho dne mi řekla: „Pamatuješ, jak jsme spolu pekly vánočku?“ A já se rozesmála tak upřímně, až mě to samotnou překvapilo.

Začaly jsme si povídat o všem možném – o dětech, o mužích, o tom, jak je těžké být najednou sama. Zjistily jsme, že obě máme strach z budoucnosti i z toho, že jednou umřeme a nikdo si na nás nevzpomene. Jednou večer jsme seděly u ní v obýváku a Helena řekla: „Víš, já ti tehdy hrozně křivdila. Byla jsem nešťastná z toho, že Petr neměl takové známky jako Jana… Chtěla jsem najít viníka.“

„A já byla pyšná,“ přiznala jsem tiše. „Místo abych ti řekla pravdu do očí, radši jsem tě vymazala ze života.“

Obě jsme plakaly jako malé holky. Ale bylo to očišťující – poprvé po dvaceti letech jsem cítila úlevu.

Teď spolu chodíme na procházky do parku za domem a občas si zajdeme na kafe do cukrárny U Tří lvů. Lidé v domě si nás dobírají: „Tak vy dvě jste zase kamarádky?“ A já jen pokrčím rameny a usměju se.

Někdy si říkám – kolik let života jsme promarnily kvůli jedné hádce? Stálo to za to? A kolik dalších lidí kolem nás mlčí jen proto, že je něco kdysi zabolelo? Co myslíte vy – dokázali byste udělat první krok?