Dům se dvěma vchody, ale jedním srdcem: Příběh o tom, jak těžké je žít s tchánem

„Proč jsi zase zamkla ten druhý vchod? To je dům pro dvě rodiny, ne pro vězení!“ ozval se z chodby rozčilený hlas mého tchána, pana Karla. Stála jsem v kuchyni, ruce se mi třásly a v hlavě mi hučelo. Už zase. Každý den stejná hádka. Když jsem si brala Petra, nikdy by mě nenapadlo, že největší boj povedu ne s ním, ale s jeho otcem.

Moje máma mě vždycky varovala: „Jitko, bydlet s příbuznými není žádný med. Zvlášť když je to tchán.“ Ale já byla přesvědčená, že to zvládnu. Vždyť jsme měli krásný dům na okraji malé středočeské vesnice, dva samostatné vchody, oddělené kuchyně i koupelny. Všechno mělo být ideální. Navíc jsem si hned padla do oka s tchyní Gabrielou. Byla laskavá, chápavá a vždycky mě podržela, když jsem si nevěděla rady s malou Aničkou.

Jenže Gabriela před rokem zemřela a s ní odešla i poslední kapka klidu z našeho domu. Karel se změnil. Z uzavřeného, ale spravedlivého muže se stal mrzutý stařec, který měl potřebu kontrolovat každý můj krok. Začalo to nenápadně – připomínkami o tom, jak špatně větrám, jak moc topím nebo jak často peru. Pak přišly výčitky ohledně výchovy Aničky: „Za nás by dítě nikdy neodmlouvalo! A co ty její známky? To je ostuda!“

Petr byl v práci od rána do večera a doma chtěl mít klid. „Prosím tě, Jitko, neřeš to. Táta je prostě starý a osamělý,“ říkal mi často. Jenže já už nemohla dál dělat, že se nic neděje. Každý den jsem cítila napětí v žaludku, když jsem slyšela Karlovy kroky na chodbě.

Jednoho večera jsem seděla u stolu a snažila se pomoct Aničce s úkolem z matematiky. Karel vešel bez zaklepání a začal: „Tohle počítání je úplně špatně! Za nás jsme to uměli už ve druhé třídě.“ Anička se rozplakala a utekla do svého pokoje. Ve mně to bouchlo.

„Proč musíte pořád všechno komentovat? Nemůžete nám dát aspoň trochu prostoru?“ vyjela jsem na něj poprvé za celý rok.

Karel se zarazil, chvíli mlčel a pak jen tiše řekl: „Tohle byl můj dům. Já ho postavil pro rodinu. A teď mám pocit, že už tu pro mě není místo.“

Ta slova mě zasáhla víc, než bych čekala. V noci jsem nemohla spát a přemítala jsem o tom, co vlastně znamená rodina. Je to jen sdílený prostor? Nebo něco víc?

Další týdny byly ještě horší. Karel začal zamykat svůj vchod a schovával klíče. Přestal s námi jíst a dokonce si stěžoval sousedům, že ho šikanujeme. Ve vesnici se začaly šířit drby: „Chudák Karel, snacha ho chce vyštvat z domu.“

Jednou večer přišel Petr domů dřív a našel mě uplakanou v kuchyni. „Jitko, takhle to dál nejde,“ řekl tiše. „Táta je nemocný a potřebuje nás. Ale já nechci přijít o tebe ani o Aničku.“

Rozhodli jsme se pro rodinnou radu. Seděli jsme všichni u jednoho stolu – já, Petr, Anička i Karel. Bylo to poprvé od pohřbu Gabriely, kdy jsme spolu mluvili otevřeně.

„Tati,“ začal Petr opatrně, „vím, že ti máma chybí. Nám všem chybí. Ale nemůžeme žít pořád ve válce.“

Karel mlčel dlouho. Pak se mu zaleskly oči: „Já už nevím, jak dál. Všechno mi připomíná mámu. Každý kout toho domu… A vy jste pořád spolu a já jsem tu sám.“

V tu chvíli jsem pochopila, že jeho zlost je jen převlečený smutek. Ale co teď? Máme odejít? Nebo najít způsob, jak spolu žít dál?

Začali jsme chodit společně na hřbitov za Gabrielou a večer si občas sedli ke stolu na čaj – bez výčitek a hádek. Bylo to těžké a někdy jsem měla chuť všechno vzdát. Ale kvůli Aničce i Petrovi jsem bojovala dál.

Dnes je to přes rok od smrti Gabriely a já pořád nevím, jestli jsme udělali správně, že jsme zůstali pod jednou střechou. Možná bychom byli šťastnější jinde – nebo možná ne.

Někdy si říkám: Je lepší bojovat za rodinu i přes bolest? Nebo si raději chránit vlastní klid? Co byste udělali vy na mém místě?