Dům na konci cesty: Když sny narazí na realitu

„To nemyslíš vážně, Karolíno!“ křičí Petr a jeho hlas se odráží od čerstvě vymalovaných stěn. Já stojím mezi nimi, v ruce držím štětec ještě od barvy, a cítím, jak se mi třesou kolena. Karolína má slzy v očích, ale její pohled je tvrdý. „Já tady prostě nezůstanu! Nechci žít na konci světa!“

Všechno to začalo před dvěma lety, když jsme s Petrem koupili starý dům na kraji malé vesnice jménem Lhota. Byla to ruina, ale my v ní viděli budoucnost – místo, kde zestárneme spolu a kde naše dcera najde klid po rozvodu rodičů. Dům jsme opravovali vlastníma rukama. Každý víkend jsme dojížděli z Prahy, tahali pytle s cementem, hádali se kvůli barvě fasády a smáli se u piva na zápraží. Byla to dřina, ale i radost.

Jenže Karolína, která tehdy studovala gymnázium ve městě, byla čím dál uzavřenější. „Chybí mi kamarádi,“ říkala často. „Tady není nic – žádné kino, žádná kavárna, ani pořádný obchod.“ Snažila jsem se jí vysvětlit, že do města je to jen hodina autem, že škola je ve vedlejší obci a že si zvykne. Ale ona jen kroutila hlavou.

Teď stojíme v kuchyni, kde ještě voní nová linka, a všechno to praská ve švech. Petr má rudý obličej a já vím, že za chvíli bouchne. „My jsme tenhle dům stavěli pro tebe!“ vyhrkne. „A ty nám teď řekneš, že tu nechceš být? Co máme dělat? Vrátit se do paneláku?“

Karolína se rozpláče. „Já vás o to neprosila! Nikdo se mě neptal! Já chci zpátky do Prahy za svými přáteli!“

Cítím, jak mě bodne u srdce. Vždyť jsme to všechno dělali pro ni. Pro nás všechny. Ale možná jsme ji opravdu nikdy neposlouchali. Možná jsme byli tak zaslepení svým snem o klidu na venkově, že jsme přehlédli její potřeby.

Večer sedím na verandě a dívám se do tmy. Petr mlčí a upřeně hledí do sklenice piva. Karolína je zavřená ve svém pokoji a slyším tlumený pláč. V hlavě mi běží vzpomínky – jak jsme s Petrem poprvé přijeli do Lhoty, jak jsme plánovali zahradu, jak jsme si představovali vnoučata běhající po trávníku. A teď? Máme krásný dům, ale rodina se nám rozpadá pod rukama.

Druhý den ráno přijde Karolína za mnou do kuchyně. Má kruhy pod očima a vypadá zlomeně. „Mami… já tě nechci zklamat,“ šeptá. „Ale já tady fakt nemůžu být. Já… já mám pocit, že tady umřu.“

Pohladím ji po vlasech a cítím slzy na tváři. „Co bys chtěla dělat?“ ptám se tiše.

„Chci zpátky do Prahy. Chci jít na vysokou tam. Najít si práci, být mezi lidmi.“

Petr přijde do kuchyně právě ve chvíli, kdy Karolína dořekne poslední větu. Ztuhne ve dveřích a chvíli mlčí. Pak si sedne ke stolu a zadívá se na ni: „A co my? Máme tu zůstat sami?“

Karolína jen pokrčí rameny a sklopí oči.

Týdny plynou v napětí. Dům je hotový, ale radost z něj vyprchala. S Petrem se hádáme častěji než dřív – on chce zůstat, já nevím. Karolína je duchem už dávno pryč.

Jednoho večera přijde Petr domů později než obvykle. Sedne si ke mně na gauč a dlouho mlčí. Pak řekne: „Možná jsme ji opravdu nikdy neposlouchali.“

Přikývnu. „Možná bychom jí měli dovolit jít svou cestou.“

A tak jsme to udělali. Karolína si našla podnájem v Praze a začala studovat vysokou školu. My s Petrem zůstali ve Lhotě sami – alespoň zatím. Dům je krásný, zahrada rozkvetlá, ale něco chybí.

Občas si říkám: Udělali jsme správně? Nebo jsme měli bojovat víc za to, abychom byli spolu? Je možné najít štěstí na místě, kde chybí ti nejbližší? Co byste udělali vy?