Dům, který jsem stavěla pro cizí sny

„Mami, my tu s Lenkou bydlet nechceme. Praha je pro nás domov.“ Ta věta mi zněla v hlavě jako ozvěna, která se ne a ne ztratit. Stála jsem uprostřed novotou vonícího obýváku, v ruce hrnek s kávou, který se mi třásl tak, že jsem si málem polila svetr. Venku za oknem se táhla mlha nad loukami, kde jsem jako malá běhala s bratrem a sbírala kopretiny. Teď jsem tu stála sama, v domě, který jsem stavěla pro někoho jiného.

Když mi bylo čtyřicet, rozhodla jsem se odejít pracovat do Německa. Všichni v naší vesnici říkali, že jsem blázen. „Jana, co tam budeš dělat? Vždyť neumíš ani pořádně německy!“ Ale já věděla, že tady mě čeká jen dřina za pár korun a nikdy si nesplním svůj sen – postavit dům, kde budeme všichni spolu. Syn Honza byl tehdy ještě malý kluk, manžel mi zemřel na rakovinu a já zůstala sama. Musela jsem to udělat pro nás oba.

V Německu jsem myla podlahy v nemocnici, starala se o staré lidi a šetřila každé euro. Každý měsíc jsem posílala peníze domů, aby Honza mohl studovat a měl všechno, co potřebuje. Psali jsme si dopisy – on mi vyprávěl o škole, já o práci a o tom, jak jednou budeme mít krásný dům na kraji lesa. Věřila jsem tomu celých dvacet let.

Když Honza dostudoval vysokou školu v Praze, byla jsem na něj pyšná. Našel si práci v bance a brzy potkal Lenku. Byla milá, trochu uzavřená, ale viděla jsem, že ho má ráda. Když mi oznámili, že čekají dítě, rozhodla jsem se: je čas vrátit se domů a začít stavět.

Stavba domu byla moje posedlost. Každý kámen, každé prkno jsem vybírala s láskou. Chtěla jsem, aby měl Honza s rodinou všechno – velkou kuchyň, dětský pokojíček s výhledem do zahrady, krb na dlouhé zimní večery. Když přijeli na návštěvu z Prahy, vodila jsem je po stavbě a ukazovala jim, kde bude stát stůl, kde budou sázet jahody. Honza se usmíval a Lenka říkala: „Je to tu krásné.“ Ale nikdy neřekli: „Těšíme se sem.“

Když byl dům hotový, pozvala jsem je na kolaudaci. Přijeli s malým Matýskem, který sotva začal chodit. Připravila jsem svíčkovou podle receptu mojí maminky a těšila se na večer u krbu. Ale Lenka byla celou dobu nervózní a Honza pořád koukal do mobilu. Když Matýsek usnul, sedli jsme si ke stolu a já se zeptala: „Tak co myslíte? Přestěhujete se sem?“

Honza se podíval na Lenku a pak na mě. „Mami… my jsme o tom hodně přemýšleli. Lenka má práci v Praze, já taky… Matýsek chodí do školky tam. Tady je to krásné, ale… my tu bydlet nechceme.“

V tu chvíli mi spadlo srdce až do žaludku. Všechno úsilí, všechny roky samoty v cizině… Pro koho jsem to vlastně dělala? Snažila jsem se nedat nic znát, ale Lenka si všimla slz v mých očích.

„Jano… nechceme ti ublížit,“ řekla tiše. „Ale náš život je jinde.“

Po jejich odjezdu jsem seděla dlouho do noci u krbu a dívala se do plamenů. Přemýšlela jsem o všech těch letech – o tom, jak jsem si představovala společné večeře, dětský smích na zahradě, Vánoce u jednoho stolu. Místo toho tu byl jen ticho a prázdnota.

Začala jsem chodit po vesnici jako cizinec ve vlastním domově. Sousedi mě zdravili: „Tak co, Jano? Už máš doma vnoučata?“ Jen jsem se usmála a řekla: „Přijedou na víkend.“ Ale většinou nepřijeli.

Jednou večer přišla sousedka Marie na kávu. „Jano, proč jsi tak smutná?“ zeptala se opatrně.

„Víš… celý život jsem dělala všechno pro Honzu,“ přiznala jsem poprvé nahlas. „A teď mám pocit, že už mě nepotřebuje.“

Marie mě pohladila po ruce. „Děti mají svoje sny. My jsme taky chtěly něco jiného než naši rodiče.“

Ale já si nemohla pomoct – cítila jsem hořkost i vinu zároveň. Možná jsem byla příliš tvrdohlavá. Možná jsem měla víc naslouchat jejich přáním místo těch svých.

Začala jsem chodit do místního spolku zahrádkářů a pomalu si hledala nové přátele. Ale pokaždé když přijel Honza s rodinou na návštěvu – dvakrát do roka – připadala jsem si jako host ve vlastním domě.

Jednou večer jsme seděli s Honzou u krbu sami. „Mami,“ řekl tiše, „já vím, že jsi pro mě obětovala celý život. Ale já chci žít jinak než ty.“

„Já vím,“ odpověděla jsem mu a poprvé to myslela vážně.

Dnes už vím, že dům není domov bez lidí, které milujeme – i když je postavíme s tou největší láskou. Ale pořád mě trápí jedna otázka:

Pro koho vlastně stavíme své sny? A kdy přijde čas začít snít jen pro sebe?