Dům, který jsem pomohla postavit, a syn, kterého ztrácím
„Mami, prosím tě, už se do toho nemíchej. To je náš dům.“
Ta věta mi zněla v hlavě jako ozvěna ještě dlouho poté, co jsem za sebou zavřela dveře. Stála jsem na chodbě paneláku v Modřanech, kde jsem žila celý život, a poprvé jsem měla pocit, že už nejsem vítaná ani u vlastního syna. Vždycky jsem si myslela, že rodina drží pohromadě. Že když pomůžu svým dětem, vrátí mi to láskou a vděčností. Ale teď? Teď mám pocit, že jsem jenom přítěž.
Pavel byl vždycky moje pýcha. Poctivý kluk, vystudoval strojárnu na ČVUT, nikdy nevynechal jedinou rodinnou oslavu. Když si našel Hanku – tichou, ale milou dívku z Vršovic – byla jsem šťastná. Svatbu měli malou, jen v rodinném kruhu. Pamatuju si, jak mi Pavel šeptal: „Mami, díky za všechno.“
Pak přišla hypotéka. Bylo jim tehdy třicet a chtěli vlastní byt. V Praze! Všichni víme, jak to tu s cenami je. Přinesli mi smlouvu a Pavel se mě zeptal: „Mami, půjčila bys nám něco? Bez tebe to nedáme.“
Neváhala jsem. Měla jsem našetřeno z let práce v knihovně a z dědictví po rodičích. Dala jsem jim půl milionu – všechny úspory. Ani mě nenapadlo chtít něco zpátky. Byla jsem šťastná, že můžu pomoct.
První roky byly krásné. Chodila jsem k nim na návštěvy, nosila bábovky a pomáhala s malým Matýskem. Hanka byla vděčná, Pavel mě objímal. Ale pak se něco změnilo.
Začalo to nenápadně. Hanka začala být odtažitá. „Maminko, dneska se nám to moc nehodí,“ říkala čím dál častěji. Pavel byl zamlklý, unavený z práce. A já? Já jsem si říkala, že je to normální – mladí mají svůj život.
Jednou jsem přišla neohlášeně. Matýsek měl horečku a já mu nesla polévku. Hanka otevřela dveře a řekla: „Příště prosím zavolejte.“ Bylo mi trapně. Ale pořád jsem si říkala – vždyť jsem jim pomohla! Jsem jejich rodina!
Pak přišel ten den. Seděli jsme u stolu a já se zmínila o tom, že by bylo fajn vyměnit starou lednici – ta moje už dosluhovala. Pavel se na mě podíval a řekl: „Mami, my máme taky svoje výdaje.“
Zamrazilo mě. Vždyť já jim dala všechno! Ale neřekla jsem nic.
O týden později mi volal: „Mami, potřebujeme klid. Prosím tě, už k nám tak často nechoď.“
A pak ta věta: „To je náš dům.“
Seděla jsem doma a brečela do polštáře. Volala jsem sestře Lence: „Co jsem udělala špatně?“ Lenka mě uklidňovala: „To není tvoje vina. Dnešní mladí jsou jiní.“ Ale já tomu nerozuměla.
Začala jsem si všímat věcí, které mi dřív unikaly. Pavel už nevolal tak často. Na svátky přijeli jen na chvíli. Matýsek mi říkal „babičko“ s odstupem.
Jednou jsme se potkali v obchodě s Hankou. Dělala, že mě nevidí.
Začala jsem pochybovat o všem. Měla jsem jim vůbec pomáhat? Nebylo by lepší si peníze nechat? Ale co bych s nimi dělala? Vždyť rodina je přece všechno!
Jednou večer mi zazvonil telefon. Pavel.
„Mami… promiň.“
„Za co?“
„Že jsme tě odstrčili. Ale Hanka… ona má pocit, že se moc pleteš do našeho života.“
„Já? Já jen chtěla být s vámi…“
„Já vím… Ale teď potřebujeme být sami.“
Položila jsem telefon a dlouho koukala do tmy.
Dny plynuly jeden jako druhý. Chodila jsem do Lidlu pro rohlíky, četla knížky a čekala na zprávu od Pavla. Občas přišel Matýsek s obrázkem – to bylo všechno.
Jednou večer zazvonil zvonek. Otevřela jsem a stál tam Pavel.
„Mami… můžeme si promluvit?“
Posadili jsme se ke stolu.
„Víš… já ti nikdy nezapomenu, co jsi pro nás udělala. Ale Hanka má pocit, že jí bereš místo matky.“
„Ale já… já vás mám jen ráda.“
„Já vím… Ale potřebujeme prostor.“
Mlčela jsem dlouho.
„Pavle… kdybych věděla, že to takhle dopadne… možná bych vám ty peníze nedala.“
Podíval se na mě smutně.
„To neříkej…“
Ale já věděla svoje.
Dnes sedím u okna a koukám na děti hrající si na hřišti pod panelákem. Přemýšlím – kde se stala chyba? Je špatné chtít být součástí života svých dětí? Nebo bych měla být vděčná za to málo, co mám?
Možná mi poradíte vy – co byste udělali na mém místě? Má matka právo čekat vděčnost za pomoc? Nebo bych měla prostě přijmout, že děti mají svůj život?