Dokonalý ženich mé sestry: Příběh zklamání

„Jak můžeš být tak slepá, Anno?“ vykřikla jsem, když jsem se snažila udržet slzy na uzdě. Stála jsem v kuchyni, kde se vůně čerstvě upečeného chleba mísila s napětím, které by se dalo krájet. Moje sestra Anna seděla u stolu, její oči byly plné slz a její tvář bledá jako stěna. „On není tím, kým si myslíš, že je,“ dodala jsem tišeji, ale s důrazem.

Anna se na mě podívala s bolestí v očích. „Ale on je tak milý, tak pozorný,“ namítla, jako by se snažila přesvědčit nejen mě, ale i sebe. „Vždyť víš, jak moc ho miluji.“

Vzpomínám si na den, kdy ho poprvé přivedla domů. Jmenoval se Tomáš a vypadal jako z reklamy na dokonalého muže. Vysoký, pohledný, s úsměvem, který by roztál i ledovec. Naše matka byla nadšená a otec ho okamžitě přijal jako syna, kterého nikdy neměl. Ale já jsem měla od začátku podezření.

„Proč jsi tak podezřívavá?“ ptala se mě Anna často. „Nemůžeš prostě přijmout, že jsem šťastná?“

Ale já jsem nemohla. Něco mi na něm nesedělo. Možná to byl způsob, jakým se vyhýbal přímým odpovědím na otázky o své minulosti, nebo jak nikdy nezmiňoval svou rodinu. A pak tu byly ty telefonáty. Vždycky odcházel z místnosti, když mu někdo volal.

Jednoho večera jsem se rozhodla zjistit pravdu. Když Tomáš odešel na další ze svých tajemných schůzek, sledovala jsem ho. Srdce mi bušilo jako o závod, když jsem ho viděla vstupovat do malého baru na okraji města. Čekala jsem venku a po chvíli jsem ho viděla vycházet s jinou ženou.

„Kdo je to?“ ptala jsem se sama sebe a cítila, jak se mi hroutí svět pod nohama. Byla to jeho bývalá přítelkyně? Nebo snad současná milenka?

Když jsem se vrátila domů, Anna už spala. Celou noc jsem přemýšlela, jak jí to říct. Jak jí sdělit, že muž jejích snů je možná jen podvodník?

Ráno jsem ji našla v kuchyni, jak si připravuje kávu. „Musíme si promluvit,“ řekla jsem a posadila se naproti ní.

„Co se děje?“ zeptala se nervózně.

„Viděla jsem Tomáše včera večer,“ začala jsem a sledovala její reakci. „Byl s jinou ženou.“

Anna zbledla a její ruka se třásla tak, že rozlila kávu po stole. „To není možné,“ zašeptala.

„Je mi to líto,“ řekla jsem a vzala ji za ruku. „Ale musela jsem ti to říct.“

Následující týdny byly peklem. Anna se snažila konfrontovat Tomáše, ale on všechno popřel a obvinil mě z toho, že chci jejich vztah zničit. Naše rodina byla rozpolcená. Matka mě obviňovala z toho, že jsem žárlivá a že chci Anně vzít štěstí.

Ale já věděla své. A pak přišel den, kdy Anna našla důkaz – zprávy v jeho telefonu od té ženy z baru. Byly plné láskyplných slov a plánů do budoucna.

„Jak jsi mohl?“ křičela na něj Anna, když mu hodila telefon do obličeje.

Tomáš stál bez hnutí a jeho tvář byla kamenná. „Je mi to líto,“ řekl nakonec tiše.

Anna ho vyhodila z domu a naše rodina se začala pomalu uzdravovat. Ale rány zůstaly hluboké a bolestivé.

Někdy si říkám, jestli jsme mohli něco udělat jinak. Mohli jsme vidět pravdu dříve? Nebo jsme byli všichni zaslepeni touhou po dokonalosti? A co je vlastně dokonalost? Je to jen iluze, kterou si vytváříme sami pro sebe? Možná bychom měli hledat pravdu tam, kde ji nejméně očekáváme.