Dárek, který všechno změnil: Příběh o bytě, hrdosti a rozchodu

„Tohle je poslední kapka, Marku!“ vykřikla jsem a hlas se mi třásl. Stála jsem uprostřed našeho nového bytu v Holešovicích, v ruce jsem svírala klíče, které mi před hodinou předala máma. Markova matka, paní Novotná, seděla na gauči a upřeně mě sledovala, zatímco můj táta nervózně popotahoval u okna. Všichni čekali, co řeknu. Jen Marek mlčel a zíral do země.

Všechno to začalo jako pohádka. Po sedmi letech vztahu jsme se s Markem rozhodli vzít. Naše rodiny byly nadšené – nebo to aspoň tvrdily. „To je jasné, že vám pomůžeme,“ říkala máma už od začátku. „Dneska mladí na byt nedosáhnou.“ Markův otec, pan Novotný, přikyvoval: „My taky něco přihodíme. Ať začnete pořádně.“

Jenže už při prvním společném setkání u nás doma bylo jasné, že to nebude tak jednoduché. „My bychom rádi, aby byl byt na Markovo jméno,“ prohlásila paní Novotná, sotva jsme se usadili ke stolu. Máma se zamračila: „Ale vždyť Jana je taky naše dcera. My přece taky přispíváme.“

Marek se snažil situaci zachránit: „To je jedno, hlavně že budeme spolu.“ Ale už tehdy jsem cítila, jak se mezi námi něco láme. Každé další jednání bylo horší. Rodiče se hádali o lokalitu, velikost, dokonce i o barvu kuchyňské linky. My s Markem jsme byli spíš diváci než aktéři.

Když jsme konečně našli byt, který se líbil všem, přišla další rána. „My jsme dali víc peněz, takže by měl být byt napsaný na Marka,“ trvala na svém paní Novotná. Táta se rozčílil: „To snad není možné! My jsme si na to půjčili!“ Marek mlčel. Já jsem měla pocit, že se dusím.

Začali jsme se s Markem hádat. „Proč se mě nikdy nezastaneš?“ vyčetla jsem mu jednou večer. „Vždycky jenom mlčíš a necháš je rozhodovat za nás.“ Marek jen pokrčil rameny: „Nechci se hádat. Však to nějak dopadne.“

Ale nedopadlo. Každý den byl horší. Máma mi volala a ptala se, jestli už mám klíče. Paní Novotná mi posílala zprávy, že bych měla být vděčnější. Marek byl čím dál víc uzavřený. Jednou večer jsem ho našla sedět potmě v kuchyni. „Já už nevím, co mám dělat,“ řekl tiše. „Chtěl jsem jenom, abychom byli šťastní.“

A pak přišel den stěhování. Rodiče přinesli dary – nové povlečení, nádobí, obrazy do obýváku. Všechno bylo krásné, ale já měla pocit, že mi někdo svazuje ruce i nohy. Když mi máma podala klíče a řekla: „Teď je to tvůj domov,“ paní Novotná okamžitě dodala: „Ale hlavně Markův.“

V tu chvíli jsem to nevydržela. „Proč to děláte?“ vyhrkla jsem. „Proč nám nemůžete prostě přát štěstí? Proč musíte pořád bojovat o to, kdo dal víc?“ Všichni ztichli. Táta se zvedl a odešel na balkon. Paní Novotná začala plakat. Marek mě vzal za ruku, ale já ji setřásla.

Ten večer jsme se s Markem pohádali jako nikdy předtím. „Já už nemůžu,“ brečela jsem. „Nechci žít v bytě, který je symbolem vašich hádek a mého ponížení.“ Marek mě objal: „Jani, prosím tě…“ Ale já už byla rozhodnutá.

Druhý den jsem sbalila pár věcí a odešla k sestře do Modřan. Máma mi volala každou hodinu. Marek mi psal dlouhé zprávy o tom, jak všechno napraví. Ale já věděla, že to není jen o bytě. Bylo to o tom, že jsme nikdy nebyli schopní postavit se rodičům a říct jim dost.

Po týdnu jsem se s Markem sešla v kavárně na Letné. Seděli jsme naproti sobě a mlčeli. Nakonec jsem řekla: „Možná jsme si mysleli, že když nám rodiče pomůžou, bude to jednodušší. Ale místo toho jsme přišli o všechno.“ Marek jen kývl.

Byt zůstal prázdný. Rodiče se přestali bavit. Já jsem začala znovu – sama, bez bytu, bez Marka, ale poprvé s pocitem, že žiju podle sebe.

Někdy si říkám – stálo to za to? Měla jsem bojovat víc? Nebo je lepší odejít dřív, než vás cizí očekávání úplně pohltí? Co byste udělali vy na mém místě?