Čtyři hodiny naděje: Jak jsme s bratrem zachraňovali strýčkova psa před smrtí

„To snad nemyslíš vážně, teto! Jak můžeš dovolit, aby Maxe utratili?“ křičela jsem do telefonu, zatímco mi slzy stékaly po tváři. Venku zuřila bouřka a já stála v kuchyni našeho paneláku na Jižním Městě. Teta Helena na druhém konci linky zněla unaveně a zlomeně: „Lucko, já už na to nemám sílu. Karel je pryč, Max je starý a nemocný. Veterinář říkal, že by to pro něj bylo nejlepší.“

V tu chvíli do kuchyně vrazil Tomáš, můj mladší bratr. „Co se děje?“ zeptal se, když viděl můj výraz. „Maxe chtějí utratit,“ vypravila jsem ze sebe mezi vzlyky. Tomáš se zarazil, pak sevřel pěsti. „To nedovolíme. Jedeme tam.“

A tak jsme během dvaceti minut seděli v jeho staré Škodovce a mířili na sever, do malého městečka u Děčína, kde strýček Karel žil. Cesta měla trvat čtyři hodiny, ale v tu chvíli mi připadala nekonečná. V autě bylo ticho, jen stěrače pravidelně šustily po skle a rádio tiše hrálo nějakou starou písničku od Olympicu.

„Pamatuješ, jak nás Karel bral na houby?“ prolomil Tomáš ticho. Přikývla jsem a v očích mě pálily slzy. „A jak Max vždycky běhal kolem nás a hledal šišky místo hub,“ usmála jsem se smutně. Tomáš se zasmál, ale v jeho hlase byla hořkost. „Kdybychom tam jezdili častěji… možná by teď nebyl tak sám.“

V tu chvíli jsem si uvědomila, že nejde jen o Maxe. Šlo o naše výčitky, o to, že jsme poslední roky strýčka zanedbávali. Práce, škola, vlastní životy – všechno bylo důležitější než rodina. A teď jsme to chtěli napravit aspoň tím, že zachráníme jeho psa.

Když jsme dorazili do Děčína, bylo už pozdě odpoledne. Teta Helena nás čekala před domem, v ruce držela Maxův obojek. „Jste blázni,“ řekla místo pozdravu. „Ten pes je starý, sotva chodí. Proč si to chcete komplikovat?“

Tomáš se na ni podíval tvrdě: „Protože je to poslední, co nám po Karlovi zbylo.“

V domě to vonělo po starém dřevě a levanduli. Max ležel na dece u krbu, oči měl smutné a srst už šedivou. Když nás uviděl, slabě zavrtěl ocasem. Klekl jsem si k němu a pohladila ho po hlavě. „Ahoj, kamaráde,“ zašeptala jsem.

Teta si povzdechla: „Veterinář přijede za hodinu.“

„To ne,“ řekla jsem rozhodně. „My si Maxe vezmeme.“

Začala hádka. Teta tvrdila, že je to sobecké – že Max trpí a že bychom mu měli dopřát klidný konec. Já s Tomášem jsme ale byli neoblomní. „Dáme mu ještě šanci,“ prosil Tomáš. „Aspoň pár týdnů nebo měsíců v klidu a s lidmi, které zná.“

Nakonec teta ustoupila. Pomohli jsme Maxovi do auta – byl slabý, ale když ucítil čerstvý vzduch a naše ruce, jako by v něm znovu ožila jiskra.

Cesta zpátky byla ještě těžší než tam. Max tiše ležel na zadním sedadle a já se každou chvíli otáčela, jestli dýchá. Tomáš mlčel a pevně svíral volant.

Doma jsme pro Maxe připravili pelíšek v obýváku a dali mu jeho oblíbenou deku od strýčka Karla. První noc jsem skoro nespala – každé zakašlání mě vyděsilo.

Další dny byly plné starostí i radosti. Max jedl málo, ale když jsme ho vzali do parku na krátkou procházku, poprvé za dlouhou dobu se usmál – aspoň jsem to tak cítila.

Jednou večer jsme s Tomášem seděli u stolu a dívali se na staré fotky se strýčkem Karlem a Maxem. „Víš,“ řekl Tomáš tiše, „možná jsme tímhle zachránili i kus sebe.“

Max s námi vydržel ještě tři měsíce. Byly to těžké týdny plné slz i smíchu, ale stálo to za to. Když nakonec odešel, nebyl sám – drželi jsme ho za tlapku a šeptali mu do ucha vzpomínky na Karla.

Teď často přemýšlím: Proč si uvědomíme hodnotu rodiny až ve chvíli, kdy o ni přicházíme? A kolik z nás by dokázalo udělat totéž pro svého blízkého – nebo jeho psa?