Co jsem viděla na kameře: Pravda, která roztrhla naši rodinu

„To snad nemyslíš vážně, Natálie!“ vykřikla jsem do ticha obýváku, když jsem zírala na obrazovku svého telefonu. Srdce mi bušilo až v krku a ruce se mi třásly tak, že jsem málem upustila mobil. Bylo pondělí odpoledne, venku pršelo a já se vrátila z práce dřív, než jsem plánovala. Syn Matýsek měl být u své babičky – mé tchyně Natálie – která vždy tvrdila, že je pro něj ta nejlepší chůva. Jenže to, co jsem právě viděla přes dětskou chůvičku s kamerou, mi obrátilo žaludek naruby.

Natálie seděla v dětském pokoji, Matýsek ležel na přebalovacím pultu a ona mu šeptala něco do ouška. To by nebylo nic zvláštního, kdyby mu přitom necpala do pusy citronovou kůru a nesmála se jeho zkroucenému obličeji. „To je pro zdraví, Matýsku! Babička ví nejlíp,“ slyšela jsem ji přes mikrofon. Matýsek začal plakat a Natálie ho okřikla: „No tak nebuď ufňukanec! Tvoje máma tě moc rozmazluje.“

V tu chvíli jsem měla chuť rozbít dveře a vtrhnout dovnitř. Místo toho jsem jen stála a sledovala, jak moje dítě trpí pod rukama ženy, které jsem věřila. Když jsem konečně vešla do bytu, Natálie seděla v kuchyni s kávou a tvářila se, jako by se nic nestalo.

„Natálie, co to mělo znamenat?“ zeptala jsem se jí přímo. Zvedla obočí a odložila hrnek. „O čem to mluvíš?“

„Viděla jsem tě na kameře! Proč jsi Matýskovi dávala citronovou kůru? Proč jsi na něj byla tak hrubá?“

Její tvář ztvrdla. „Ty mě špehuješ? To si dovoluješ? Já jsem tvoje rodina, Eliško! Dělám to nejlepší pro tvého syna. Ty jsi ta slabá matka, která neumí dítě vychovat.“

V tu chvíli se mi podlomila kolena. Vždycky jsem měla pocit, že mě Natálie nemá ráda, ale nikdy jsem si nemyslela, že by mohla být ke svému vnukovi krutá. V hlavě mi běžely vzpomínky na všechny ty chvíle, kdy mi říkala, že Matýska moc hýčkám, že z něj vyroste mamánek.

Když přišel domů můj manžel Petr, našel mě uplakanou v ložnici. „Co se stalo?“ zeptal se tiše.

„Tvoje máma… byla na Matýska zlá. Viděla jsem to na kameře,“ vzlykla jsem.

Petr se zatvářil zmateně. „To není možné. Máma by nikdy…“

„Podívej se sám!“ podala jsem mu telefon a pustila záznam. Petr zbledl a dlouho mlčel.

„Musíme si o tom promluvit všichni spolu,“ řekl nakonec.

Druhý den jsme seděli u stolu – já, Petr a Natálie. Napětí by se dalo krájet.

„Natálie,“ začal Petr opatrně, „Eliška viděla něco na kameře…“

Natálie ho přerušila: „Tohle je moje domácnost! Vy mě budete sledovat jako nějakého zločince? Já jsem vychovala dva syny a oba jsou v pořádku!“

„Ale mami,“ řekl Petr tiše, „Matýsek je ještě malý. Nemůžeš mu dávat citronovou kůru a být na něj hrubá.“

Natálie vstala od stolu a začala křičet: „Vy mě chcete vyštvat z rodiny! Eliška mě nikdy nepřijala! Vždycky si myslí, že ví všechno líp!“

V tu chvíli mi došlo, že tohle není jen o citronové kůře nebo o jednom incidentu. Bylo to o letech nevyřčených výčitek, o tom, jak mě Natálie nikdy nebrala jako součást rodiny. O tom, jak Petr vždycky stál mezi námi a snažil se udržet mír.

Další dny byly plné ticha a napětí. Petr nevěděl, na čí stranu se postavit. Já jsem odmítala dát Matýska Natálii na hlídání a ona mi posílala dlouhé zprávy plné výčitek a urážek.

Jednoho večera mi Petr řekl: „Možná bychom měli najít jinou chůvu.“

„A co když už nikdy nebude chtít Matýska vidět?“ zeptala jsem se tiše.

Petr pokrčil rameny: „Možná je to tak lepší.“

Ale já věděla, že to není jen o nás dvou. Že jsme roztrhli rodinu napůl. Že Matýsek přijde o babičku – ať už byla jakákoliv.

Někdy v noci sedím u jeho postýlky a přemýšlím: Udělala jsem správně? Měla jsem mlčet? Nebo je pravda důležitější než klid v rodině?

Co byste udělali vy? Mlčeli byste kvůli klidu v rodině, nebo byste bojovali za své dítě i za cenu roztržených vztahů?