Během mého pobytu v nemocnici jsem sdílela pokoj s ženou kolem šedesátky. Byla elegantní a vyrovnaná, jen vrásky na jejím obličeji naznačovaly její věk. Přátelé a známí ji navštěvovali téměř denně, přinášeli pestrobarevné kytice a různé pochoutky. Přes jejich snahu se její oči nikdy nerozzářily radostí.
Mé plány na odpočinkový volný den byly rozbity, když nečekaně zazvonil zvonek. U dveří stáli tři lidé: muž a žena středního věku a mladá dívka.
Eliška má tři děti, které už dávno opustily rodinné hnízdo. Nejstarší žije v zahraničí se svou rodinou. Odešel velmi mladý a od té doby svou matku neviděl. Zůstaly jen fotografie, dopisy a přání k svátkům. Eliška pečlivě uchovává vše a často, zejména v zimních večerech, si je prohlíží a čte. „Synu, tak moc nám chybíš…“
