Honza seděl ve svém oblíbeném křesle a zíral na vybledlé fotografie na krbové římse. Jeho syn, Petr, právě odešel po napjaté diskusi. Petr trval na tom, že Honza by se měl přestěhovat do domova s pečovatelskou službou kvůli nedostatku místa v jejich malém předměstském domě. Dům měl pouze dvě ložnice, jednu obsazenou Honzou a druhou Petrem a jeho rodinou.
Po 35 letech manželství jsem si nikdy nepředstavovala, že budu čelit životu sama. Ve 62 letech se připravuji na novou kapitolu bez Tomáše, který má 68 let. Náš život se zdál být dokonalý, dokud tichá oslava Dne díkůvzdání neodhalila trhliny v našem vztahu.
Až do svých 50 let jsem neměla tušení, jaký může být život pro jiné lidi, v jiné zemi, s odlišnými pohledy na život. Vyrůstala jsem v malém městě, kde jsem byla krmena stálou dávkou povinností a odpovědností, aniž bych kdy zpochybňovala cestu, která mi byla určena. Teprve mnohem později jsem si uvědomila, o co všechno jsem přišla.
Znepokojený otec říká své 29leté dceři, že nezvládne žít sama, což způsobuje napětí a zraněné city. Navzdory emocionálnímu dopadu věří, že jedná v jejím nejlepším zájmu.
Měli by dospělé děti žít blízko svých rodičů? Nedávný rozhovor s mojí matkou mě přiměl tuto otázku hluboce promyslet. Věřím, že nejsem jediná, kdo se s tímto problémem potýká. Mluvili jsme o tom, jak rychle děti rostou. Ještě včera jsem vedla svou dceru do první třídy, a dnes maturuje a připravuje se na odchod z domova. Musíme se
Život je nepředvídatelný a i přes naše snahy ovlivnit jeho směr může nabrat nečekané zvraty. Můžeme si myslet, že máme vše pod kontrolou, jen abychom zjistili, že se naše hodnoty a city mění nepředvídanými způsoby. Toto je příběh o uvědomění, změně a složité povaze dlouhodobých vztahů.
