„Poslouchej pozorně, můj drahý chlapče…“ zašeptal otec, jeho hlas sotva slyšitelný. Každý nádech byl bojem. Nemoc byla neúprosná, den za dnem mu kradla vitalitu. Ležel v tlumeně osvětleném pokoji, křehký a unavený. Pro Tomáše byl pouhým stínem silného muže, kterého kdysi znal. Jeho otec byl vždy pilířem síly, plný života a smíchu. Ale teď… „Synu, prosím, neopouštěj Petra… Potřebuje někoho, kdo na něj dohlédne. Je jiný než ostatní…“