Vyrůstal jsem v malé vesnici na Moravě a vždy jsem se cítil dusený nekonečnými poli a neustálým tichem. Když mi rodina oznámila překvapivou návštěvu, rozhodl jsem se tentokrát to zvládnout jinak. Netušil jsem, že to bude víkend, který mě přiměje zpochybnit všechno.
Řízení domácích prací je už samo o sobě výzvou, ale když přijede rodina, stává se to neúnosným. Neustálé požadavky a narušení dělají z hostitelství nesnesitelnou záležitost, zejména pokud jde o mou neteř.
Opuštěná v malé venkovské vesnici, babička pokračovala ve svých denních rutinách, starala se o svou zahradu a udržovala svůj domov. Její syn žil ve vzdáleném městě a zřídka ji navštěvoval, což ji nechávalo toužit po společnosti jejích vnoučat.
Přestože jsem byl nejmladší v rodině, nikdy jsem se necítil rozmazlovaný nebo že by se ke mně chovali shovívavě. Můj bratr a já jsme vyrůstali v malém městě na venkově v Česku. Pro mě to bylo jen obyčejné místo, ale teď mám s čím srovnávat. Naše matka nás vychovávala sama a starala se o malou farmu s několika zvířaty. Tady je můj příběh o tom, jak jsem to všechno opustil.
Babička Růženka se minulou středu probudila brzy ráno a hned se pustila do práce. Popadla krmivo pro slepice a zamířila do stodoly, aby nakrmila slepice a posbírala vejce. Její sousedka, paní Nováková, byla zaneprázdněná ve své zahradě vedle. Když uviděla babičku Růženku, okamžitě zakřičela: „Růženko! Vlastně, je něco, co bys měla vědět…“
Zůstala sama v malé vesnici, Madla se dál starala o svou zeleninovou zahradu, jak to vždycky dělala. Její syn, David, žil ve vzdáleném městě a nemohl často navštěvovat.
