Jednoho deštivého večera jsem konečně našla odvahu říct paní Novákové, že už dál nezvládnu být její holkou pro všechno. Rok jsem jí pomáhala, zatímco její vlastní dcera se o ni téměř nezajímala. Ten večer jsem pochopila, že i dobré úmysly mají své limity a že někdy je třeba myslet i na sebe.
Jmenuji se Klára a žiju s rodiči v malém bytě na pražském sídlišti. Když se ke mně a rodičům nečekaně nastěhoval můj bratr Petr s manželkou Janou, začalo peklo na zemi. Najednou jsem byla ta, která překáží – a nikdo se mě neptal, jak se cítím.
Jsem Marie a miluji svá vnoučata nade vše. Ale čím dál častěji mám pocit, že jsem pro svou snachu jen levná chůva, ne milovaná babička. Bojím se, že když se ozvu, přijdu o rodinu – ale když mlčím, ztrácím samu sebe.
Jmenuji se Hana a před lety jsem opustila práci, abych byla oporou své dceři Kláře, když nastupovala do první třídy. Dnes, když je Klára v osmé třídě, se snažím najít cestu zpět do pracovního života, ale cítím se ztracená a zbytečná. Můj příběh je o obětech, které matky přinášejí, a o tom, jaké následky to může mít pro jejich vlastní životy.
Po rozvodu jsem zůstala sama se synem, zatímco jeho otec zmizel z našeho života. Nečekanou oporou mi byla bývalá tchyně, která mě přesvědčila, abych zažádala o alimenty. Její láska k vnukovi a odvaha postavit se vlastnímu synovi změnily náš život.
Jmenuji se Hana a nikdy nezapomenu na ten den, kdy mi manžel oznámil, že odchází. Zůstala jsem sama s dvojčaty, která byla čerstvě diagnostikována s autismem, a musela jsem bojovat nejen s jejich potřebami, ale i s předsudky okolí. Můj příběh je o bolesti, síle a hledání naděje tam, kde ji nikdo nečekal.
Jednoho dne mi zavolala sousedka a oznámila mi, že moje snacha odvezla vnoučata a řekla, že už je nikdy neuvidím. V tu chvíli se mi zhroutil svět a začala jsem přemýšlet, kde se stala chyba a jestli jsem opravdu tak špatná, jak o mně snacha tvrdí. Tento příběh je o bolesti, nedorozuměních a touze po smíření v jedné obyčejné české rodině.
Jmenuji se Eva a stojím před nejtěžším rozhodnutím svého života. Moje máma mě tlačí k tomu, abych měla dítě, jinak mě prý vydědí. Bojuji s pocitem viny, strachem i touhou žít podle sebe, a nevím, jestli dokážu najít odvahu postavit se vlastní rodině.
Jsem Lucie a bojuji s tradicí mé tchyně, která v rodině upřednostňuje jedno dítě před ostatními. Moje desetiletá dcera z prvního manželství je kvůli tomu odstrkovaná, zatímco můj pětiletý syn je středem pozornosti. Tato nespravedlnost rozděluje naši rodinu a já nevím, jak dál.
Jmenuji se Tereza a už od dětství jsem byla svědkem nekonečných hádek svých rodičů, Jany a Petra. Po jejich rozvodu jsem doufala v klid, ale s narozením mé dcery Klárky se jejich soupeření rozhořelo nanovo. Každý den bojuji s pocitem viny, únavou a zoufalstvím, protože místo radosti z mateřství musím řešit jejich nekonečné spory.
Po smrti tatínka jsem si přivedla maminku, paní Marii, k sobě domů. Věřila jsem, že jí tím pomůžu, ale brzy jsem zjistila, že naše soužití je plné nečekaných konfliktů, starých křivd a nových obětí. Musela jsem čelit nejen vlastní únavě, ale i rozkolům v rodině a otázce, co vlastně znamená být dobrou dcerou.
Jmenuji se Jaroslava a celý život jsem věřila, že rodina je základ všeho. Když si můj syn Tomáš vzal Lucii, která už měla malého syna, myslela jsem, že to zvládnu. Ale teď, když mají spolu ještě dceru, cítím se ztracená mezi láskou, žárlivostí a pocitem viny, protože nedokážu přijmout všechny stejně.
