Můj příběh začíná v lednové noci na Hlavním nádraží v Praze, kdy jsem přišla o všechno a musela jsem se naučit přežít na ulici. Postupně jsem objevila sílu v sobě i v lidech kolem mě a začala jsem pomáhat ostatním, kteří byli na dně stejně jako já. Dnes vedu komunitní centrum pro lidi bez domova a věřím, že každý si zaslouží druhou šanci.
Jsem Jerzy, sedmdesátiletý důchodce z okraje Radomi. Můj život byl dlouho tichý a osamělý, dokud jsem neudělal první krok a nezavolal sousedce Stefanií na čaj po telefonu. Z obyčejného úterního rituálu se zrodil řetězec, který spojil stovky osamělých lidí a ukázal, že i malý čin může zachránit život.
Pracuji jako zdravotní sestra na neurologické rehabilitaci v Brně. Dnes jsem musela čelit těžké situaci, kdy si pro pacienta nikdo z rodiny nepřišel. V příběhu popisuji nejen boj o důstojnost pacienta, ale i vlastní vnitřní konflikt a otázky, které si kladu o lidské blízkosti a odpovědnosti.
Jmenuji se Josef a nikdy nezapomenu na den, kdy byl můj syn Marek veřejně ponížen před celou školou. Tato událost mě donutila postavit se nejen šikaně, ale i lhostejnosti učitelů a systému, který měl děti chránit. Můj boj za důstojnost mého dítěte mě navždy změnil a otevřel mi oči k tomu, jak snadno může být spravedlnost přehlížena.
