Jmenuji se Lucie a vždycky jsem věřila, že až budu mít děti, moje máma mi bude stát po boku. Místo toho si ale našla nový život, nové přátele a já zůstala na všechno sama. Tento příběh je o bolesti, závisti, ale i o hledání cesty zpět k sobě navzájem.
Jmenuji se Jitka a celý život jsem poslouchala, že mou povinností je být doma, starat se o děti a manžela. Ale jednoho dne jsem si uvědomila, že takhle už dál nemůžu – chtěla jsem víc, chtěla jsem žít i pro sebe. Můj boj za vlastní štěstí rozvrátil rodinu, ale otevřel mi oči i srdce.
Na vlastní svatbě jsem čelila pohledům a šepotu kvůli prázdným stolům. Místo slavnostní hostiny jsem vzala mikrofon a odhalila pravdu, kterou jsem roky skrývala před celou rodinou. Moje zpověď o bolesti a nespravedlnosti roztrhla rodinu, ale mně přinesla úlevu.
Od dětství jsem se cítila jako cizinec ve vlastní rodině. Zjištění, že jsem skutečně biologickou dcerou svých rodičů, mi nepřineslo úlevu, ale ještě větší bolest. Můj příběh je o osamělosti, touze po lásce a nekonečné snaze získat uznání.
Jmenuji se Jana a celý život jsem byla ta, která nikdy neřekla ne. Můj byt v Praze se stal azylem pro rodinu i přátele, kteří mě brali jako samozřejmost. Teprve když jsem se psychicky zhroutila, pochopila jsem, že musím začít chránit sama sebe a říct dost.
Jednoho večera jsem zjistila, že můj manžel koupil dvě garsonky – jednu pro nás, druhou pro svou matku, aniž by se mě zeptal. Cítím se zrazená, protože jsme vždy snili o společném domově, ale teď jsme rozděleni nejen fyzicky, ale i citově. Hledám pochopení a radu, jak se s tímto rozhodnutím vyrovnat a znovu najít sama sebe.
Po nečekané smrti mého manžela jsem zůstala sama s dcerou a snažila se najít rovnováhu mezi mateřstvím a prací. Když jsem si po letech dovolila znovu milovat, moje dcera to odmítla přijmout a postavila mě před bolestivou volbu. Příběh o tom, jak je někdy nejtěžší rozhodnout se mezi vlastním štěstím a rodinou.
Před padesátými narozeninami jsem se rozhodla, že letos nebudu vařit ani obsluhovat rodinu, ale konečně udělám něco jen pro sebe. Moje rodina, hlavně tchyně, to brala jako zradu a snažila se mi v tom zabránit. Tento příběh je o tom, jak jsem se naučila říkat ne a jak těžké je v Česku pro ženu postavit se za své hranice.
Jmenuji se Lucie a už měsíce se snažím, aby můj syn Tonda měl blízký vztah se svými prarodiči. Místo toho ale narážím na jejich chlad a neustálé výmluvy, které se točí hlavně kolem jejich milovaného auta. Příběh o tom, jak jsem se snažila zachránit rodinné pouto a pochopit, kde je chyba.
Celý život jsem toužila po domě plném smíchu a rodinné pohody. Dnes, když mi zdraví slábne a děti přijíždějí jen z povinnosti, se cítím jako cizinec ve vlastním domě. Přemýšlím, jestli rodina znamená ještě lásku, nebo už jen povinnost a účetnictví.
Celý život jsem se cítila svázaná očekáváním své rodiny, zatímco jsem toužila po svobodě a dobrodružství. Moje máma byla opak – žila pro rodinu a kuchyni, což mě vždy rozčilovalo, zvlášť když začala vařit mému manželovi. Jedné noci jsem přišla domů dřív a zjistila jsem pravdu, která mi obrátila svět naruby.
Jmenuji se Kateřina a poslední měsíce prožívám v domě, který už mi nepatří. Můj syn Tomáš se svou rodinou se k nám nastěhovali a všechno se změnilo. Bojuji s pocitem, že jsem ve vlastním domově cizincem, a nevím, jestli mám ještě právo říct, co cítím.
